By ten milion Fireflies.. - Články

Believe/Věřit

Sat, 17 Sep 2011 23:52:40 +0200

"Jen jednou jsem viděla padat hvězdu… A přála jsem si tu největší blbost, jaká mě v tu chvíli mohla napadnout." zapsala si dívka do svého deníčku, zatímco z okna pozorovala dorůstající měsíc. Když viděla padat hvězdu, nepřála si tuny zlata nebo doživotní pohodlí. Nepotřebovala to. Potřebovala pouze sama sebe a důvod, proč žít. Své štěstí. Měla vše, co potřebovala.

Její život zdaleka nebyl ideální. Kdyby ho chtěla přirovnat k listu papíru, byl by pomačkaný, špinavý a na pár místech dokonce natržený. Ale jí to nevadilo. Naučila se ho brát takový jaký je. Možná proto se jí tolik lidí ze závisti snažilo život ztížit. Nikomu se to však nepovedlo na dlouho...

Vždy, když ji něco srazilo na kolena, opřela se pevně rukama o zem a znovu vstala. A její výška byla stále větší a větší. Její pády už nebyli tak bolestivé. Brala bolest jako přítelkyni, která jí stále připomíná, že žije.

Dívka věřila. Věřila tomu, co dělá… A věřila sama v sebe. Věřila, že když bude věřit, zvládne cokoliv. A najednou se i nemožné stávalo možným. Zázraky se děli čím dál častěji a nedosažitelné bylo na dosah rukou. Stačilo chtít a mohla mít vše.

Snad proto si nepotřebovala přát bohatství. Přijde k ní samo, když bude dívka chtít.

Svatba na dvakrát >> 17

Fri, 18 Mar 2011 20:02:01 +0100

**Lihovina má schopnost naplnit ducha veškerou pravdou, věděním i filosofií.**

17. kapitola

Alex chytil Angie za paži a znovu ji přitiskl ke stěně. "Au…" hlesla. Zakoulel očima "A já jsem ti řek, že nikam! Nejdřív si to spolu vyřídíme, miláčku." Oklepala se "A nešlo by to někde v teple?!" zavřískala.
Usmál se "To víš, že by to šlo…" Pohledem sjel k jejím rtům, a když si uvědomil, že zadržela dech, jeho rty zkřivil úšklebek. "Bojíš se?" Zavrtěla hlavou a potom mu plivla do tváře. "Opovaž se mě znásilnit! Jinak… "Jinak co?" "Jinak tě nahlásím úřadům." Rozesmál se tak děsivě, až jí vyhrkli slzy nanovo.
"Nech mě, Willisi." Vyhrkla. Povzdechl si. "Milá zlatá, asi bys měla vědět, že široko daleko jsem jediný, kdo má pravomoc strážníků, jako jsou ti hňupové v Londýně." Vykulila oči. "Nepokoušej moji trpělivost, nebo tě zavřu do hradní kopky." Sliboval jí temným a ledovým hlasem.
"To-to bys neudělal!" zakoktala. Podezřívavě se mu podívala do očí "Hrad nemá žádné kopky!"
"Všímavá…" podotkl zamyšleně "Emm Hall skutečně nemá kopky, ale Just Tower ano."
"Just Tower?" opakovala tázavě. Sevřel v prstech pramen jejích světlých vlasů "Strážní věž na druhé straně vřesoviště." Mrkl na ní a poté se k ní otočil zády a ohnul se. Chtěla ho nakopnout do zadku, ale jako by to věděl "Zkus to, a kopky v Just Toweru tě neminou!" Angela sklopila poníženě zrak a zvednutou nohou se nervózně otřela o lýtko. "Vyděrači!" obvinila ho. "Počítám s tím, že by si ráčila zpátky přikrývku?" Zamával jí s ní před nosem.
S prudkostí se natáhla po látce, již svíral v ruce, ale opět jí od sebe odstrčil "Nejsi dost rychlá…" Pak si zamyšleně založil ruce "Tak co s tebou?"
"Pusť mě, chci jít spát!" zakňourala nanovo podmračeně.
"To já jsem chtěl celý týden." Ušklíbl se Alex a poté jí podal přikrývku. Roztřeseně se do ní zabalila "Děkuju." Špitla. Pokrčil rameny "Přece nebudu tak bezcharakterní jako ty." Otočil se od ní a zamířil k velkému pracovnímu stolu, který stál pod obrovským oknem s lomeným obloukem. Angela si odkašlala a vrátila se zpátky na pohovku. Alex se také posadil, na pohodlnou židli s vysokým opěradlem a nohy natáhl na stůl. "Jo. Jo. Bratříček měl vždycky vkus." Protáhl se a košili si odepnul těsně ke kalhotám. Angela na zlomek vteřiny pohlédla na jeho plochý a chloupky zarostlý hrudník…Poté sjela pohledem k pupíku a červenajíc se sklopila zrak do klína.
"Krucinál, jak se má na tebe kdo zlobit, když tu na něj děláš tak kajícné pohledy." Rozčiloval se od stolu Alex. Poté ukázal na dveře "Můžeš odejít, dřív než se rozmyslím a smlsnu si tu na tobě jako hladový kocour na myši. A věř, jsem toho schopný…" Angela se s elegancí pravé dámy zvedla a otočila se k němu profilem. "To jsem si stačila všimnout." Vzpurně pohodila hlavou a s narovnanými zády a hlavou vztyčenou odešla z místnosti.
Podrážděně praštil pěstí do desky stolu "A ještě se vyprsí! Zatracená chladná angličanka!" Zavřel oči a prsty si zajel do vlasů. Poté s prudkostí vstal z křesla a zamířil tajnou chodbou do stájí. Po cestě si mumlal pod vousy, že tak nevychovanou ženskou snad v životě neviděl! Nejdříve ho svede, pak zamkne ve věži; a co bude následovat dál? Pověsí mu na krk chomout a časem i děti! "Hlupáku!" okřikl se v duchu, když si pomyslel, že by děti měli nejspíš modré oči… Po něm.

Paula se rozhlédla kolem sebe. Venku stále prudce lilo a byla na tom samém místě. Oddechla si, že to přežila a oprášila si ruce. Poté si rukávem setřela pot, který jí vyskočil na čele a sedla si. Zřítila se na lokty, jak se jí zatočila hlava. "Holka, vy jste ale nešika..." ozvalo se od vrat stodoly.

"Já..." zavřela oči a zhluboka se nadechla. Třásly se jí ruce a motala se jí hlava. "Jste v pořádku?" zeptal se zadýchaný Fergus. "Asi ano..." Položila si hlavu mezi kolena a znovu se snažila zhluboka dýchat. Zhoupl se jí žaludek. Začal ji plísnit jako malé dítě: "Jak já k tomu teď přijdu, jestli se vám něco stalo?! Váš otec mě nechá pověsit..." Chytil jí v podpaží a rukou jí podepřel hlavu, která jí padala dozadu. Poplácal jí po tváři "No tak, holka... Neusínej..." Paula otevřela oči a usmála se "Chce se mi zvracet..."

"No, to jsme to dopracovali! Takže tu stejně počkáme. Minimálně do tý doby, než se vám udělá líp." zamračil se. Fergus nebyl zvyklý, aby se o někoho musel starat. "Lehněte se, snad to za chvilku přejde."

Paula se chytila za hlavu "O-omlouvám se..." A poté usnula jako když jí do vody hodí. Fergus přešel ke vratům a opřel se o stěnu ramenem. Odplivl si a svraštil obočí k sobě. V dálce uviděl blížící se ho jezdce a nestačil se divit, koho v něm nepoznal. "Co ten tady chce?!"

Když jezdec vjel do stodoly, kývl hlavou na pozdrav a pohlédl na Paulu. "Co se jí stalo?" zeptal se. "Nevím." pokrčil rameny Fergus. "Vypadá špatně." řekl jezdec a seskočil z koně. "To chce mokrej hadr na hlavu."

Vytáhl z kapsy mokrého kabátu kapesník a přešel ke korytu aby jej namočil. "Jak to, že nevíte?" otočil se k Fergusovi, kterému se pěnila krev v žilách. "Vy jste na ní snad nedával pozor?"

"Jen jsem se vrátil na tvrz pro pár věcí." zavrčel Fergus. "A to jste ji tu nechal samotnou?" "A co je ti do toho, ty holomku?" obořil se na něj Fergus.

Pokrčil rameny. "Kdybych chtěl...Mohl bych tě nechat zavřít za to, že nadáváš královskýmu člověku... Ale nechci, neměl by na ní kdo dávat pozor... Ale větší pozor než jsi dosud předvedl..." řekl jezdec arogantně. Něžně pohladil Paulu po tváři a přiložil jí obklad na čelo.

"Nevíš vo ní nic!" zavrčel Fergus a odstrčil ho od Pauly. "Vím toho tolik, kolik potřebuju!" zamračil se jezdec. "Tak si tam s ní jeď sám!" povytáhl Fergus obočí. Jezdec se zasmál. "Moc rád bych jel. Ale bohužel to nejde. Dovez ji tam a vraťte se v pořádku zpátky." usmál se prosebně.
"Nedělám to kvůli tobě." zavolal na jezdce Fergus, poté co nasedl na koně a chystal se k odjezdu. "O to nežádám." řekl jezdec, sklonil hlavu na pozdrav, mlaskl na koně a zmizel v dešti.

"Jak to kruci myslel s tím královským člověkem?" zamručel Fergus poté, co dosedl na kamenné koryto vedle svého koně a vytáhl meč. Poté z druhé kapsy vylovil zapomenutý cár látky a začal se zabývat čištěním své zbraně. Pohlédl skrze obočí na spící Paulu a poté si promnul oči.
Tohle nám tak scházelo, pomyslel si a přejel ukazovákem podél ostří meče, uvědomující si, že by potřeboval přibrousit a vyměnit zašlé šňůrky na rukojeti.

Alex prošel malý dvůr. V tuhle noční hodinu, jak doufal, už všichni spali. Vpadl do stájí v okamžiku, kdy ze zadního boxu vyběhla polonahá žena s pláčem v očích, div do něho nevrazila. "Excuzes-mi." Zamumlala žena a poté vyběhla s ohlušující ranou ze zavírajících se vrat od stájí. "Alecu?" zamumlal se podmračený Alex a vešel dovnitř. Jeho očekávání však zmařil neupravený Cyril. Uklonil se a zakymácel se a pak skácel se na zem.
"Ty ses opil!" hvízdl si Alex a šel mu pomoci na nohy.
Cyril se smál "Ale jenom maličko…" škytl si a pak se s neohrabaností postavil.
Alexovi nebylo do smíchu. "Takhle se nikdy nechováš! A co Franc, už jsi snad zapomněl, co jsi mu slíbil?"
"Myslíš toho náfuku básničkáře?" Cyril ho od sebe odstrčil "tak o tom mi ani nemluv!" Dopotácel se k seníku a tam se svalil.
"Zvedni se!" nařídil Alex. "A teď mi laskavě pověz, kde je tvoje čest?"
Cyril se na něj překvapeně podíval. Pak se začal prohledávat a s provinilým pohledem odpověděl "Asi jsem ji ztratil dole ve městě…"
Alex se zasmál "Tak teď jsi mě dostal…"
"Viď že o té proklaté ženský neřekneš Francovi?" zeptal se smutně Cyril.
"Slibuji, ale teď už pojď, přece nebudeš spát tady…"
Cyril se usmál "A kde spíš ty?" zahrozil mu ukazováčkem "Snad tě ta tvoje mrška nevyhodila z postele…" nadechl se, chtěl ještě něco říct, ale pak se zlomil v pase a pozvracel Alexovi boty.
"Děkuji." Povzdechl si Alex. Cyril si utřel ústa do rukávu. Znovu Alexe odstrčil a na celé nádvoří začal halekat. V komnatě, kde spávala Abbel se zatřepotalo světlo.
Alex chytil Cyrila za ruku a vtáhl ho mezi arkády "Mlč. Probudil si draka! Teď bude zle, jestli nás najde… Tak nás spálí a sežere." Zavtipkoval Alex. Cyril se rozesmál "Tak ať!" Pak se na něho zavěsil "Já mu to nikdy neodpustím! Nikdy…"
Alex mu položil ruku na rty "Tiše."
"Alecu? Cyrile? Alexi?" Abbel zavolala do tiché noci a odpovědí ji byla ozvěna, jak se její hlas odrážel od stěn hradu. "Samozřejmě! Ale to si někdo šeredně odskáče! To halekání a křik tu dlouho nestrpím! Rozumíte?! Jen počkejte, až přijdu na to, kdo z vás tří, to byl!"
Zavrzali dveře a na nádvoří vyběhl majordomus s lucernou v ruce.
"Viděla jste ho, slečno? Kde je, já ho dostanu."
"Jen běž Barre v klidu spát." Odpověděla Abbel.
"Dobrou noc, slečno." Barr se uklonil a zmizel.
Za Abbel se zaklapla okenice a Alex s Cyrilem měli zase čistý vzduch.
"Nikdy!" zopakoval Cyril.
"A co?" už mu to prostě nedalo. "Co mu nikdy nezapomeneš? A komu?"
Cyrilovi chvíli trvalo, než si v hlavě zpracoval otázky. "Francovi! Slíbil mi věrnost a pak se tahá s tím pidlookým dole z nálevny!"
"Snad nebrečíš?" Alex byl v koncích. "Počkej tu na mě, potřebuješ laskavé slovo, bohužel, to bych já asi nesvedl…"
Cyril si utřel slzy a pak si ustlal na kamenné podlaze. Alex se podíval k nebi "Ty, v nějž nevěřím, je tohle možný?" Rychlou chůzí se vrátil do stájí, do Cyrilovy pracovny a pak stanul na prahu své ložnice.
Vrhl se k posteli, kde našel spící Angelu. Na židli našel její šaty, vzal je do jedné ruky a ji do druhé. Otevřela oči, nejprve se ji na tváři objevil úsměv, ale pak mu div jednu nevrazila.
"Neblázni, Angie!" Mrštil s ní zpátky do postele, jak se lekl. Hodil ji do klína šaty "Oblékni si je a pojď za mnou." Angie se zamračila "A nevíš ty náhodou, proč bych to dělala?"
"Dlužíš mi laskavost, tak nereptej a pojď, nebo bude zle!"
Angela si přetáhla šaty přes hlavu a rychle ho následovala "Tohle si někdo pěkně odskáče, aby si věděl! Jen co se někdo z mého příbuzenstva dozví, co to se mnou provádíš!"
"Nereptej, jsem řek! A pojď…"
"No vždyť jdu." Ospale si přitom zívla. "A víš, kdo si to odskáče? Ty!" mumlala mu do zad.
Alex se zastavil a ona do něho v plný rychlosti vrazila, až se z toho posadila na zadek.
"Nestačím se divit, kde se to v tobě bere… Ještě nedávno jsi byla tichá a…"
"Nedělej chytráka a radši mi řekni, kam to jdeme?" Pomohl jí vstát. "To uvidíš, až tam budem."

"Vero-nico!" ozvalo se pod okny Johnyho domu. Lara se v rychlosti podívala na napůl spící Katarinu a rozeběhla se ke dveřím. "Ty jsi o-tevřela!" zamračil se Johny, který podpíral nevnímajícího Seana. "Jistěže…" ušklíbla se Lara. "Pojď dál, tvůj dům tě už čeká!" Johny vstoupil do dveří a spustil Seana na židli v jídelně. "Čeká mě jen dům?" zeptal se po chvíli, kdy přemýšlel, jak nejlépe zformulovat myšlenku. Za jeho nevýřečnost však mohl nejen jazyk, který se mu lepil na patro, ale i Lařin zjev. Měla šaty v límečku natržené a odhalené rameno. "Tvůj dům a vše, co je v něm." Zasmála se Lara. "Vše?" zeptal se Johny a pohlédl do rohu na Katarinu, která už snila svůj sen. "Vše, co ti patří!" zamračila se Lara. "Já… Nemyslel jsem…" "Ano, ty často nemyslíš." smála se Lara. "Oba spí." Konstatoval Johny a ignoroval Lařinu poznámku. "Mám je vzbudit?" zeptala se uličnicky Lara. "Opovaž se!" zavrčel Johny a přiskočil k ní. Lara couvla. "Dobře." špitla. "Nevzbudím je…" zamrkala na něj, otočila se k němu zády a rozeběhla se po schodech nahoru do své ložnice. Opilý Johny to pochopil jako jakési pozvání a zdvihl k ústům Katinu nedopitou sklenici medoviny, jedním lokem ji vypil a vydal se za Larou. "Kdepak jsi, má paní?" zavolal na patře. Odpovědí mu ovšem bylo jen ticho. Johny nakoukl do dveří pokoje, ve kterém byli všechny uloupené šaty. Nevěděl, jak to udělala, ale stála tam, uprostřed pokoje, a usmívala se něj. Oblečená do krajkové noční košile se zeptala: "Líbí?" Přikývl. Lara se zasmála a rozeběhla se ven z pokoje. Zaraženě se za ní díval, zavrtěl hlavou a znovu se vydal za ní. Zaslechl ze své ložnice její smích. Rozrazil dveře dokořán a vrazil dovnitř. "Na co máš košilku, Veronico?" zeptal se a rozhlédl se po pokoji. "Přeci nebudu běhat po domě nahatá." Zasmála se Lara a vykoukla zpoza postele. "Jsi moc rozmazlená! Víš jak drahé šaty jsou?" "Vím. Jednou jsem dostala šaty darem. Byli ve váčku, který jsem měla s sebou. Ale už je po nich veta." povzdychla si. Johny se zamračil. "Moc ti to sluší, ale ta košilka sotva vyjádří tvou krásu." Lara se začervenala a potácivě se rozeběhla proti němu. "S lichotníky není radno si zahrávat." "To říká tvá sestra?" Lara se ušklíbla. "Sice nevím, jak je možné, že víš o Angie, ale momentálně je mi to jedno. Je někde se svým snoubencem a ani jí nezajímá, co je se mnou." "Nic s tebou není!" zasmál se Johny. Lara chvilku smála, než jí došel ten dvojsmysl. Vylezla na postel, popadla jeden z polštářů a hodila ho po něm. Johny nestihl zareagovat a tak ho polštář zasáhl přímo do obličeje. Lara se začala smát, a proto si nevšimla, že se Johny vrhnul za ní. Popadl ji za boky a přitiskl na postel. Lara se ale nehodlala vzdát jen tak lehce. Jednu nohu měla těmi Johnyho, takže když ji pokrčila v koleni, Johny se reflexivně nadzvedl a Lara mě možnost mu pláchnout. To se jí sice nepodařilo úplně, ale alespoň se dostala na kolena. Chytil ji za kotník a přitáhl zpátky. Otočila se k němu čelem a strčila do něj. Zatvářil se překvapeně, když zjistil, že balancuje na okraji postele. Rovnováhu si však udržel a znovu se vrhnul za smějící se Larou. Popadl ji za zápěstí a pevně ji přitiskl k posteli. Nemohla se ani pohnout. Cítila na sobě jeho pevné, vypracované tělo. Co zmohla proti němu? Tiskl se k ní každým kouskem svého těla, ona se zmohla jen na tiché zasténání. "Bojíš se?" zašeptal. Lara pokrčila rameny. Podíval se jí do očí, ale strach z nich nevyčetl. Políbil ji na tváře a čelo; ovládl se z posledních sil se odtáhl. "Co se stalo?" zeptala se Lara, která měla tváře celé rudé. "Nesmí se ti nic stát!" řekl chladně. "Taková je smlouva." "Smlouva? Tak o to jde?" zašeptala. "Mě na žádné smlouvě nezáleží!" "Ale mě ano! Buď jenom ráda, že tě nechám být!" "Necháš? Proč?" špitla. "Nechceš mě? Nelíbím se ti!" Johny se zhluboka nadechl a v duchu se proklínal za lež, kterou se chystal vyslovit. "Ne!" Lara si sedla na paty a složila ruce do klína. Na zápěstí jí přistála slza. Jediná. Víc jich tu noc neuronila. Otřela si tvář a slezla z postele. "Kam jdeš?" zeptal se. "Někam, kde si nebudu připadat tak hloupě!" odsekla. Johny se zamračil a lehl si do postele. Věděl, že ven Lara nepůjde.

Cooper se chvíli potuloval kolem panství a po dlouhém přemítání se rozhodl navštívit svoji matku v Londýně. Její dopis, který mu poslala, ho moc znepokojoval. Musel se rozhodnout mezi matkou a Paulou. Nakonec zvítězila žena, která mu i přes nepřízeň osudu dala život a vychovala ho tak, jak nejlépe mohla a jak to jen u královského dvora šlo. Jako syn služky neměl moc pěkné dětství, ale přítel jeho matky, mnich Frederiko mu ho vylepšil alespoň o předčítání z bible. Ta spousta příběhů bylo vlastně jeho dětství.
Cesta byla zdlouhavá a dostavník byl příšerný. Lidé byli cítit močí a vším, co se na nich za špínu přichytilo. On se myl každý den, i když trendem bylo úplně něco jiného. Byl úplně zdraví a na nějaké hloupé pověry nevěřil. A dnes, když viděl Paulu, se mu před očima vybavila matka, která ho několikrát varovala před krutostí panstva. Ale on věděl, že Paula je jiná. Věřil tomu! Viděl jí to v očích… Byla to sice rozmazlená slečinka, ale se srdcem na tom správném místě. Měla ho celé ze zlata. Ušklíbl se. Jak se totiž potvrdilo, jeden takový Pán na svoji krutost a bezcitnost doplatil.

"Sakra Maxi, co se tady stalo?" ptal se druhý den ráno polohlasně podrážděný Henry. Hlavu měl jako střep a žaludek se mu nepříjemně houpal. "To bych taky rád věděl." zavrčel Max a pohledem přejel nepořádek, který v domě způsobila děvčata při své večerní zábavě. "Kde jsou ty dvě?" zeptal se Henry. Max se zamračil. "Laru jsem neviděl od té doby, co utekla z ložnice a o Katarině nevím už vůbec…" "Moment…Z ložnice? Utekla? Maxi, ty kujóne, cos to tu v noci prováděl?" zašklebil se Henry. "Nic, rozumíš?" obořil se na něj Max. "Co jsi té chudince provedl, že utekla?" ušklíbl se Henry znovu. "Řekl jsem, že se mi nelíbí." "Cože?" vykulil oči Henry. Max pokrčil rameny. "Jinak bych ji nedonutil, aby mě nechala dnes v noci spát." Henry se ze srdce zasmál. "Ty máš jediný štěstí, že ta holka nepozná, kdy ji chlap chce a kdy ne."

Než co Angela s Alexem sešli tajné schodiště, Alex proklínal sám sebe za to, že pro ni vůbec chodil.
Když už byli skoro dole, už to nevydržel. Přitiskl ji ke stěně a políbil. Zaraženě zadržela dech a div se mu nesesypala v náručí, když ztratila balanc a musela se o něho opřít.
"Cyril se opil a teď naříká, jeho přítel ho zradil, potřebuje útěchu. Prostě nejsem schopný říct chlapovi, a už vůbec ne bratrovi, že mu slzy za žádnýho muže nestojí…"
Angela na něho koukala vyjeveně "Neutahuj si ze mě! Rozumíš? Neutahuj."
Zavrtěl hlavou. "Je to pravda, vážně. Pojď se mnou a poslechni si ho!"
Chtěl odejít, ale nedovolila mu to. "Proč jsi mě políbil?"
"Ale no tak, Angelo…"
"Ty už se nezlobíš?"
"Chceš to vědět? Ale nečekej nic světoborného! Prostě jsem tě musel nějak umlčet."
"Nic to pro tebe neznamenalo, si chtěl říct!" zavrtěla hlavou "Proč tu vlastně jsem? Kvůli jednomu otřesnému článku, který by mi zkazil celý život? Ale pověz mi, nejsi náhodou ty to neštěstí, který mi zkazí život?!"
Pohladil ji po tváři. Bylo mu ji líto a musel si přiznat, že nemá pravdu. "Už jsem ti ho zkazil drahoušku, ale pravda je ta, že sis ho nechala zkazit i ty sama…"
Otevřela oči dokořán. "Ty se mi vysmíváš?!"
"Ano. Strašně se mi líbí, když se zlobíš…" Praštila ho po hlavě. "Dovedeš nás už konečně k Cyrilovi?"
Vzal ji za ruku a vedl ji za sebou stájemi až na nádvoří k arkádám, kde nechal toho zpitého pitomce. "Tady je." Angela se k němu sklonila a Cyrila tak pokryla přikrývkou ze svých vlasů.
"To si ty, Franci?" zeptal se Cyril, když otevřel oči. Angela ho pohladila po paži "Ne švagři, to jsem já, Angie…" Odstoupila a zadívala se prosebně na Alexe. Ten pomohl Cyrilovi na nohy a mlčky ho dovedl do hlavní síně. Angela pochybovala, že Alex potřeboval pomoc, jak viděla, vše proběhlo bez problémů. Teda, jen do chvíle, než se Cyril opět rozplakal a sesypal se na schodech. Byl jak malé dítě, kterému se ztratí hračka. Vyzařoval z něho smutek a pokoření, které Angelu potrápilo u srdce. Sehnula se k němu a pohladila ho po tváři. Už měla na jazyku Alexova slova, ale pak se zarazila. Tohle on nechce slyšet!
"Cyrile? Víš, co mě napadlo?"
Zavrtěl hlavou a pak jí schoval do dlaní. "Připadám si hloupě, takhle byste mě neměla vidět, slečno Bowelová." Zavrtěla hlavou "Ale proč pak ne? Myslíte, že to ponesu dál?" Posadila se vedle něho, během toho si všimla, že se Alex ztratil. Kam jenom šel?!
"Ne. Nechám si to pro sebe! Víte Cyrile, ale měl by jste se sebrat!"
Vstal "Asi jsem už vystřízlivěl, protože se mi chce moc brečet!"
"Jestli to jsou ale slzy pro toho lumpa, nemá to cenu." Angela také vstala a zvedla k němu hlavu. "Sice jsem to dříve odsuzovala, ale potom, co jsem poznala vás… Já vám vlastně závidím."
Cyril se rozesmál "A co? Pozvracenou košili?"
"To jsem zrovna nemyslela… Pojďte, ukažte mi, kde máte ložnici a půjdete spát." Usmála se mile.
"Lepší ženu si můj bratr najít nemohl. Pro milá slůvka nechodíte daleko." Zašklebil se, pomyslela si, že to nejspíš měl být úsměv, ale bylo na něm znát, že mu ta přetvářka stála hodně síly.
"Tak jdeme." V tu chvíli se jí za zády objevil Alex. Vzal ji za ruku a políbil ji. Cyril si však ničeho nevšiml. Pevně se držel zábradlí a s koleny těžkými jak olovo, se škrábal v kolíbavém rytmu do schodů. Angela vyškubla Alexovi ruku z dlaně a přispěchala Cyrilovi na pomoc.
Když stanuli na prahu Cyrilovi ložnice, Angela špitla "Děkuji. Přeji krásnou noc." Počkala, až se za ním zavřou dveře a pak si to namířila do Alexovi ložnice.

Lara se oblékla do upnutých šatů s kratšími rukávy. Vypadalo to, že bude po bouřce krásný den. Šaty jí sice byli trochu delší, ale za to byli lehké a vzdušné. Nebude jí v nich velké teplo. Po tom, co jí Johny řekl předešlé noci měla náladu pod psa. Ale řekla si, že na sobě nedá nic znát. Půjde dolů a bude se usmívat jako nikdy. V duchu se modlila, aby tu patálii už měla za sebou a nemusela toho sprostého pacholka už nikdy vidět. Zapřísáhla si, že si vezme prvního muže, která ji bude schopen zabezpečit a chránit před takovými pobudy. Když přišla do kuchyně, čekalo na ni překvapení. Katarina seděla rozvalená k křesle a držela se za břicho, vedle ní seděl Sean s mokrým hadrem na hlavě a Johny uklízel střepy. To byl patrně to jediné, co zbylo z porcelánové mísy, kterou Lara večer omylem shodila ze stolu na zem. Kousla se do rtu, šla k Johnymu a vzala mu z ruky koště. "Udělám to!" řekla. Johny se napřímil: "Tobě není špatně?" Je mi špatně z tebe, pomyslela si Lara. "Ne." usmála se křečovitě. Johny se zatvářil zmateně. "Tobě snad ano?" "Ne, ale…" "Tak kde je problém?" V duchu pomalinku začínala spřádat plány o pomstě.

Svatba na dvakrát >> 16

Fri, 18 Mar 2011 19:59:21 +0100

**Je těžké vyhnout se žárlivosti, jestli toho druhého milujeme více než sebe. **

16. kapitola

Nad zemí se držela ranní mlha; hustá a vlhká. Paula si přitáhla plášť více k tělu, aby jí neutíkalo teplo. Obrátila se tělem k Haywire Millu a zamávala na Ferguse s Helgou, kteří jí vyprovázeli. Poté pobídla koně patami a rozjela se po stopách svého otce, jenže ne do Londýna, ale do přístavu v Exmooru. Cítila se povinná sdělit příbuzným svých přítelkyň, že mají problémy, i když samy nechtěly, aby se jejich rodina cokoliv dozvěděla. Z toho, co sestry říkaly krátce po příjezdu na tvrz, Paula pochopila, že jejich dědeček ani strýc by nepřenesl přes srdce, kdyby zjistil v jakém jsou maléru.

Počasí jí ale nepřálo. Černá mračna se jí stahovali nad hlavou, která změnila během chvilky barvu ze světlé na hnědou. Paula přemýšlela o kolíčku na nos, ale Fergus jí ujistil, že si brzy na nepříjemný zápach zvykne. Větší radost měla však ze své tmavé pleti, za kterou mohlo ořechové mléko, jenž jí Helga rozetřela po pokožce barvy slonoviny. Připadala si jako jiný člověk a měla radost; takhle jí nikdo nepozná a až dojede do Irska, dá se do pořádku, aby jí nevyhnali jako nějakého tchoře.

"Slečno!" ozvalo se Paule za zády. "Fergusi. Děje se něco?" ptala se zmateně Paula. "Ano, slečno. Nemůžu vás jet samotnou. To je hotová sebevražda! A váš otec by mě dal pověsit za kulky do větru, kdyby zjistil, že jsem vám nezajistil patřičnou ochranu."

Paula se usmála a trhla otěžemi. "Jedete bez sedla?" podivila se.
Fergus pokrčil rameny. "Neměl jsem moc času...Znáte Helgu, vyhnala mě a ještě na mě mávala koštětem, že mě zabije, jestli se vám něco přihodí..." "Jak tak poslouchám, tak vám hrozí nebezpečí na každém kroku..." uchechtla se Paula. Fergus přikývl "A pak si má člověk vybrat, jak naložit se svým životem, aby jednal tak, že ten život neohrozí..."

Paula se ze srdce zasmála."Lepšího společníka jsem si přát nemohla." zamrkala na něj. "Lichotíte mi slečno, ale mohla." ušklíbl se. "Ale, ale.. Kohopak?" Fergus zavrtěl hlavou. "Nechte to bejt.. Jen zase melu z cesty." usmál se.

Přikývla. "Dobře... Když teď na to nejsem sama, mohl by jste mi pomoc rozluštit cestu do Exmooru... S vámi mi to bude trvat kratší dobu." Vytáhla z brašny zežloutlou mapu a podala mu jí. Fergus se rozesmál "Probůh..." Lapal po dechu a rudl, jak mu chyběl vzduch.
"Děje se něco?" podivila se Paula jeho reakci.
Přikývl, pak složil mapu a zastrčil si jí za lem košile "Ještě že měla Helga předtuchu... Ta mapa je sto let stará... Některé cesty už dávno neplatí..." "Až se vrátíme domů, budu jí muset poděkovat za to, že jsem se neztratila..." Paula byla červená studem, zamrkala "Ehm... Máte náhradní plán cesty?" Fergus se zasmál "Bez urážky..." natáhl vzduch mezi zuby a pak vydechl "Ach ty ženy!" Zaťukal si na hlavu "Mám v hlavě mapu celé Anglie... To víte, už je to nějaká doba, co jsem začal pracovat pro vašeho otce..."

"Ano?" ušklíbla se Paula. "Překvapivě. Viděl jsem spoustu věcí slečno. A bylo i hodně těch, které jsem nechtěl vidět. O takových věcech bych vám neměl vyprávět. A taky nebudu!" "Nebudete? Ale proč? Co mohlo být tak špatného?"

Poškrábal se na hlavě. "Nelíbila by se vám moje odpovědět..." zahleděl se na šedivou oblohu a semknul rty "Skvělé! Rychle ujíždějte, vidíte támhle ten kopec? Tak za ním už prší..." Paula se ujistila, že je tomu skutečně tak a pobídla klisnu do klusu, aby dostihla Ferguse, který se držel několik metrů před ní. "Nedaleko od sud je stará stodola... Dáme se tam dokupy..." Jeho slova přerušil ohlušující hluk hromu. Paula sklonila hlavu a dorovnala běh klisny s Fergusovým grošákem. "Dáme se tam dokupy a poté vyjedeme v tomhle nečase... Nesmíme moc ztrácet čas." doplnila ho Paula.

"Jste si tím jistá?" zamračil se Fergus. "Naprosto!" Jen co to dořekla, spustil se déšť.

Lara s Katarinou seděli v křeslech u stolu v Johnyho domě. Na stole stála kvůli celodennímu šeru zapálená svíčka, mísa s jablky a dva ohromné hrnky s bylinkovým čajem. "Jsou to hovada!" prolomila ticho, ve kterém bylo slyšet jen praskání ohně v krbu Katarina. "Ano, to jsou." přikývla pohoršeně Lara. "Sean mi vyprávěl, jak se tu chovají k ostatním ženám." špitla Katarina a Laře bylo jasné, že myslí místní děvky. "Ano?" zeptala se. Katarina se zprudka nadechla.
"Když jeden muž s jednou z nich ten skutek učinil, hodil ji jinýmu a takhle s ní všichni jebali." ozvalo se ode dveří. Lara otevřela ústa a vyděšeně těkala očima z jednoho muže na druhého a pak zpátky na Katarinu.

Pootevřené dveře vpustili do sednice průvan, jež si pohrál se svíčkou a plamínek na chviličku skomíral. Katarina se ho snažila udržet dlaněmi, které dala okolo knotu a otočila hlavu k mužům: "Zavřete, prosím."

Johny přikývl a jemně kopl do dveří, které se s lehkým klapnutím zavřeli. Sean si přitáhl židli a přisedl si k dívkám. "Nebyla to hezká podívaná. I mě se z toho dělalo špatně!" otřepal se. Lara se opatrně napila horkého čaje. To voňavé teplo ji příjemně hřálo a částečně i uklidňovalo. "A proč tomu někdo nezabrání?" trhla podrážděně hlavou. "Mohla by se tu zřídit nějaká pravidla... Ty zvířata by se mohli chovat alespoň trochu lidštěji. Lidský život..." Někdo jí pod stolem jemně nakopl do kotníku. Podle podmračeného pohledu poznala, že je to Johny.
"Ne tak na hlas, drahá." mrkl na ní spiklenecky.

"Opravdu si myslíš, že by je nějaký pravidla zklidnili?" zeptal se ironicky Sean. Lara odvrátila pohled od Johnyho a mučednicky se na Seana zašklebila. "Zřejmě ne. Za takové chování by ženu v lepší společnosti čekala snad jen šibenice." Katarina přikývla. "To je pravda. Tetička Maira je nadosmrti mrzák, protože podvedla strýce." "Co jí udělali?" špitla Lara. "Rozdrtili jí kolena."Johny si povzdechl. "To není dobré téma před spánkem, děvčata. Nebudete se bát?" zasmál se, aby maličko protrhl tu napnutou atmosféru.

Lara se i přes to oklepala. "To bych v životě neudělala!" zavrtěla hlavou, nevšímaje si Johnyho poznámky. "Vážně? A co kdyby byl tvůj manžel impotentní?" ušklíbl se Johny. "Tak bych šla do kláštera." založila si ruce na prsou.

Johny se rozkašlal smíchy a Sean kroutil hlavou "Ach vy ženy..."
Kat se postavila a založila ruce v bok "Ale..." zvedla tázavě obočí "...Ale oběd ti dnes chutnal, že?" řekla škádlivě s poťouchlým úsměvem.

"Já jsem neřekl, že nemám rád ženy." bránil se Sean. "No ještě, aby jsi měl rád muže. To by tu tak scházelo!" popadla se za hlavu Lara. V tu ránu se dům rozezněl Johnyho hlasitým smíchem. Když Katarině došla Lařina narážka na muže, začala se smát také a po chvilce už se smála i Lara. Jediný, komu to nepřišlo vtipné byl Sean.

Kat na tváři vykouzlila líbezný úsměv "Ale no tak Seane...Nic si z toho nedělej, my přeci víme, že máš zálusk jen za zadky v dámský sukni..."
"Zajímalo by mě, jak by to dopadlo, kdyby v té sukni nebyla ženská prdelka..." přidal se k posmívání Johny. Sean zrudl až po kořínky vlasů vztekem a poté prudce vrazil pěstí do stolu.
"Jen aby si v tý sukni nebyl ty Ma...Johny!" vyhrkl Sean a pak semknul zuby pevně k sobě "Asi by ti to nebylo nejpříjemnější, kdybych ti do za..." Lara spadla samým smíchem ze židle a zůstala ležet, popadajíc se za břicho."Opovaž se do dopovědět!" varovala ho Kat, která tušila, kam těmi řečmi Sean míří.

"Nech toho, Katarino! Chováš se jako moje stará!" zavrčel Sean. Katarina obrátila očima v sloup a mávla nad tím rukou. Lara s Johnym se už tak dobře bavili na jejich účet. Kat se zablýsklo v očích. Nikdo netušil, jestli vztekem, či to byly slzy. Ihned se otočila a zmizela ve vedlejší místnosti. Nastalo hrobové ticho. Sean se zahleděl do země a přemýšlel, zda jít za ní. Nakonec se zvedl a s omluvným gestem zmizel v druhých, vchodových dveřích. Lara s Johnym osaměli, každý s pohledem upřeným do jiného rohu sednice.

Angela si s lupnutím v zádech lehla, už usínala za pochodu, když vycházela schody do Alexovi ložnice. Když tu usínala poprvé, připadala si hloupě, protože chudák Alex vězel ve věži, ale už si zvykla, že tu s ní není. Aby pravdu řekla, jeho svůdné pohledy jí ani trochu nechyběli. Zamyslela se nad tím. Musela si připustit, že sama sobě nalhává, jako všem ostatním, to co vůbec není pravda.
Převalila se na bok a otevřela překvapeně oči, to když ucítila čísi teplé tělo. Leknutím se odvalila, spadla z postele a se syknutím z pod sebe vyprostila ruku, kterou si zalehla. Uslyšela dušený smích, který po chvíli ustal. V ložnici opět nastalo ledové ticho.
"Angie? Jsi to ty?" zeptal se ze tmy jeho hlas. Vystrašeně se přikrčila.
"Co tady děláš?" ozvala se vztekle Angie. Hlavně proto, že jí utekl tak brzy!
Chtěla na něho zaútočit. Neuvědomuje si toho, že je nahá, ale shodil jí z postele. Tak se opět ocitla na ledové podlaze.
"Vyhazuji tě ze své postele. Ještě nejsme manželé, tak za mnou nelez." řekl otřesně ledovým hlasem. Z té sršící nenávisti ji přinutil k útěku. Stáhla z postele přikrývku a s narůstajícím vztekem vyběhla z místnosti. Běžela hledat úkryt k Abbel. Ta měla ložnici hned na druhém konci chodby. Angie se div nepřerazila o shrnutý koberec. Věřila, že po tak bouřlivém dni bude mít alespoň večer klid, ale mýlila se. Alex ji chytil kolem pasu a vtáhl do dveří, které kryl těžký zelený závěs. Když si uvědomila, co se vlastně děje, chtěla začít křičet. Z hrdla však nedostala jedinou hlásku a tak jen s vytřeštěnýma očima hleděla do tmy.

"Mlč." přikázal jí tichý hlas v blízkosti jejího ouška. Odstrčil ji od sebe a Angela dopadla na polstrovanou pohovku. Ozvalo se škrtnutí a poté široká ramena ozářilo měkké oranžové světlo. Zachvěla se, když si uvědomila, že je Alex také nahý. S bláznivou představou o útěk se překulila přes opěradlo pohovky a přikrčila se.
"Sice k tobě jsem otočený zády, ale věř, že neutečeš. Tady jsem doma já, ne ty!" klidně se otočil a zapátral pohledem ve tmě. Cítila, že se na ni dívá. Těžce polkla, rychle zkřížila ruce na prsou a otočila se k němu zády. Ramena se jí rozklepala pláčem.
"Ale no tak, nefňukej…" usmál se. "Ehm… Ráda chodíš spát nahá, drahá Angie?" Rozpustila si vlasy s tím, že by snad mohly něco skrýt a poté zavrtěla hlavou. "Jen nemám co na sebe…" Pokoušela se uklidnit. Říkala si, že to nic není. "Kdo tě pustil z věže?" řekla nepříliš přesvědčivým hlasem. "Snad se mě nebojíš, potvoro!" řekl ochraptěle. Slyšela jeho šouravé kroky po kamenné podlaze a po zádech jí přeběhl mráz. Zavrtěla hlavou.
Ucítila na pravém rameni jeho teplý a přerývaný dech. Určitě zuří. Snažila se nemyslet na pomstu, na kterou určitě musel celý týden strávený o samotě myslet. Otočila se k němu čelem.
"Pustíš mě? Chce se mi spát…" Na důkaz toho si zívla a chtěla projít kolem něho.
"Prr kotě, prr…" Chytil jí za zápěstí a přitiskl k ledové zdi. "Ne tak rychle." V očích se mu výhružně blýsklo. Takže opravdu zuří. Angela si povzdechla.
"Jak si se dostal…" "Jak jsem se dostal z věže?" skočil jí do řeči. "Dejme tomu, že mě někdo pustil. Ten někdo byl tak hodný a schytal to místo tebe!" s trhnutím ji pustil. Pobaveně se zasmála. "Snad ne Alec." Podmračeně se na ní podíval. "Myslím, že si to s tebou ještě vyřídí, bejt tebou, nesměju se!"
"Ty bys byl schopný praštit ženu?" vyhrkla. "Ne." ohradil se. "Ale teď jsi to řekl! Myslel sis, že jsem to já, tak jsi mu jednu vrazil." Chtěl oponovat, ale vyrazila mu tím dech. "Ne, to jsem neřekl! Sakra, ženská, mlč." Pohrdavě pokrčila rameny: "Jak je libo." Chtěla ho znovu obejít. "Kam myslíš, že jdeš?" "Už jsem ti to řekla. Jdu spát."

"Kam to šel?" zeptala se Lara po chvíli. "Nejspíš se opít." pokrčil rameny Johny a pohlédl jí do očí. Lara ty své přivřela, poté zavrtěla hlavou a odvrátila pohled. Zase jí někoho připomínal. "Neměl bys jít za ním?" zeptala se Lara, rezervovaně se zvedla od stolu, sebrala oba hrnky a odnesla je do kuchyně.
"Hned se vrátím." řekl Johny a pohladil ji po vlasech. "Vrať se, kdy chceš. Nejsem tvá chůva!" odsekla Lara. "Ne, to nejsi!" řekl klidně.

Pak se i za ním zavřeli venkovní dveře a Lara osaměla. Ne však na dlouho. Z kuchyně vyšla uplakaná Kat a očima rudýma od pláče.
Lara odložila hrnky a podala jí bílý kapesník, který dnes vylovila z Johnovi kapsy kabátu. "Neplač Kat, za to nám chlapi nestojí." položila jí ruku na rameno a pak si jí přitáhla k sobě, aby jí mohla obejmout. "Podívej se na mě." Kat se podívala. "A teď mi slib, že budeš silná."
"Když mě se to dotklo. Já se snažím...Snažím se a pak se mi to takhle vrátí..."

"Ale, no tak... To bude zase dobré." chlácholila ji Lara. Katarina se zoufale svezla k zemi, v rukou žmoulala kapesníček. Lara si povzdechla a posadila se koberec vedle ní. "Upřímně se modlím, abychom už odsud byli co nejrychleji pryč." zašeptala Lara, i když si v duchu musela uznat, že se jí po pohodlném domě bude stýskat. Smutně se porozhlédla po pokoji. Opravdu krásný dům, který má velice okouzlujícího majitele.

Katarina napůl vzlykla, napůl se zasmála. "To, že odjedeme, nepomůže!" "Ale ano! Seana pak už v životě neuvidíš a bude to zase v přádku." Katarina vzhlédla. Chtě nechtě musela poslední svou poznámku spolknout, protože by prozradila, že tihle dva pánové žádní proradní ničemové nejsou. Tedy alespoň v to doufala. Utřela si proto oči a pokusila se usmát. "Kam odešel?" "To netuším." pokrčila Lara rameny. "Fajn. tak ať si tam třeba shnije!" zamračila se Katarina a vyškrábala se na nohy.

"Hrozné počasí!" oklepala se Paula, když se schovali do stodoly. "To jo... Podle mě jen tak pršet nepřestane." "Tak ať! Fergusi, chci být minimálně v půli cesty do Irska, než se otec vrátí domů a zjistí, že jsem pryč." "Ale tohle je o zápal plic. Nevím jak vy, ale já mám jenom jedno zdraví."

Paula se zamyslela. "Budeš mít ten pěkný domek dole u jezera… A pěknou ženu k tomu…" Fergus si povzdechl: "Dobře, dobře." Potom se rozesmál. "Ale ten domek stačí, ženskou ani za nic..." Vytáhl z brašny nepromokavý plášť a poté se zamyšleně podíval na svojí paní. "Zřejmě máme málo vybavení..." podrbal se nad čelem a poté vyskočil na hřbet svému hřebci "Chviličku strpení..." přehodil si přes sebe Paulinu pláštěnku "Tu si půjčím, za chvíli jsem zpátky..." Tázavě se na něho podívala "Vrátím se na Haywire Mill... Takhle by jsme nemohli pokračovat v cestě..."

Než stačila jakkoliv zaprotestovat, zmizel v dešti. "Bezva." povzdechla si a posadila se na seník. "Co tu budu dělat?" ptala se sama sebe. Podepřela si bradu rukou a rozhlížela, co se v jakém koutě skrývá. Jenže stodola byla prázdná a vypadalo to, že si musel dát někdo pořádnou práci s tím, aby vydrbal podlahu. Zvedla se s tím, že dá koně ke korytu, do nějž stékala dešťová vody, ale její plán jí překazil žebřík, který vedl do patra stodoly. Milovala půdy!

Už jako malá prolezla všechny kouty otcovy tvrze. Znala ji lépe než jakákoliv služebná. A teď odolávala pokušení vylézt po žebříku nahoru a alespoň se podívat, co se skrývá v podkroví opuštěné stodoly.

Položila dlaně na laťku a nadechla se. Toužila po dobrodružství, jaké se skýtalo v objevování nových věcí. Pomalu zvedla pravou nohu a byla na žebříku. Už se nedokázala ovládat a zakázat si vylézt nahoru, i když dobře věděla o bídném stavu žebříku. Když už byla skoro nahoře, všimla si, že nějaké laťky chybí... Podívala se dolů...Byla už tak blízko cíle! Usmála se a pokračovala. V tu chvíli jí došlo, že udělala zřejmě chybu. Žebřík její váhu nevydržel, v půli se přelomil a ona zůstala vyset na jednom z trámů, který držel podlahu půdy. Zastavilo se jí srdce zděšením a v jednu chvíli skoro až vykřikla, ale stažené hrdlo jí to nedovolilo.

Rozhodovala se, co udělá a zároveň se snažila uklidnit. Snažila se přitáhnout k trámům, ale nešlo to. "Zatracená sukně!" nadávala Paula. Začínala vážně uvažovat o tom, že si měla na cestu vzít raději kalhoty.

Pohlédla dolů a zatočila se jí hlava. Ruce jí boleli, jak se snažila udržet, aby nespadla. "Vejška je to teda pořádná..." řekla si sama pro sebe. Vyhekla, když jí cosi přešlo přes ruku. "Krysy?! Proboha!" vykřikla a pustila se. Za strašného jekotu se zřítila dolů. V letu si ještě stačila zakrýt oči a modlila se, aby si nic nezlomila. S žuchnutím dopadla na zem. Chvíli zůstala ležet, poté začínala pomalu zjišťovat, že může hýbat končetinami.

"Kam máš namířeno?" zeptala se Lara a postavila se ke dveřím, aby Katarina nemohla odejít. "Pusť mě!" řekla nepříčetně Kat. Pak sklopila oči "Pusťte mě prosím, Laro..."

"Nepustím tě! To říkám jako přítelkyně, ne jako tvá paní!" zamračila se Lara. "Ale..." "Žádné ale, Katarino! Tenhle dům je pro nás teď to nejbezpečnější místo v údolí a přesto není dost bezpečné! Nemáme teď žádnou ochranu. Upřímně doufám, že v pořádku přečkáme dnešní noc." řekla Lara a zabezpečila vchodové dveře závorou. Zdálo se, že její proslov Katarinu dostatečně přesvědčil, aby zůstala.

Lara se na přítelkyni usmála. "Nemyslíš, že tady nám bude líp? V teple a suchu..." Vzpomněla si, že dopoledne pekla. "A určitě nebudeme o hladu. Od včera mám na pekáči husu..."
Kat vyvalila oči "Ale ne..." "Copak?" "Ty jsi pekla?" zeptala se obdivně.

"No, zkoušela jsem to." začervenala se Lara. Úmyslně Katarině zamlčela, že se jí to povedlo až na druhý pokus. "Tak to určitě ochutnám." usmála se Katarina.

Lara byla potěšená změnou Katiny nálady a posadila jí ke stolu. "Vydrž... Připravím ti takovou večeři, na kterou jen tak nezapomeneš..."

Mezitím, co Lara v kuchyni připravovala jídlo, bavila se na dálku s Katarinou, která obdivovala tapisérii, která visela na zdi mezi okny. Ty byli zahaleny těžkými závěsy, díky nimž nemohl dívky zvěnčí nikdo pozorovat. "Tak a už se to nese!" zahlaholila Lara a postavila na stůl dva talíře. Katarině se při pohledu na husu a bramborové knedlíky polité omáčkou sbíhali sliny.

"Posaď se a dej mi ještě minutku, musím se vrátit pro lžíce..." Lara se ztratila v kuchyni a za chvilku byla zpátky. Podala Kat lžíci. "Tak dobré chutnání..." "A bez povídání?" zeptala se Kat. "Hmm.. myslím, že povídat bychom si mohli." zasmála se Lara a pustila se do jídla.

"Je to výtečné..." pochválila jídlo Kat, jež se husí kůžička rozplývala na jazyku. "Johny musel být určitě spokojený..." "Vlastně dostal tu první, tu nepovedenou." zasmála se Lara. Katarina nevěřícně vykulila oči. "Naštval mě!" bránila se Lara. Kat se rozesmála na celé kolo. "Chudinka malý..." politovala ho Lara na oko. "Ty jsi číslo, Laro." škytla Katarina a chytila se za pusu. "Jejda. Počkej, najdu něco k pití." usmála se Lara. Když došla do kuchyně, zjistila, že došla voda a jí se na dvorek ke studni vůbec nechtělo. Otevřela proto skříň s Johnyho zásobami alkoholu.

Lara se nestačila divit, když spatřila tolik lahví. "Nevím, co vybrat..." Kat jí ochotně přišla na pomoc. Zahleděla se a poté vytáhla láhev se zlatavou tekutinou. "Co ochutnat něco ostřejšího?" pak se maličko začervenala a úsměv na tváři se jí prohloubil šibalstvím. Laře zajiskřilo v očích. "Skvělý nápad. Chviličku počkej, dojdu pro džbánky."

Katarina si spokojeně dmula ruce. "Vlastně budou obě strany spokojené." zakřenila se na Laru, když se vrátila. "Oni se také opijí a bude jim jedno, že jsme jim mi vypili jednu láhev." zamrkala na ni. Lara otevřela láhev a poté nalila až po okraj do džbánků. V láhvi toho moc nezbylo. "Však mi se zabavíme sami." uchopila džbánek a poté ho pozvedla k přípitku. "Tak na naše přátelství... A na to, abychom to všechno přežili."

Katarina přikývla a přiložila své rty k okraji džbánu. Do nosu ji praštila silná vůně alkoholu, ale to ji neodradilo. Vdechla tu vůni znovu a napila se.

Lara na ní hleděla přes okraj svého džbánu. "Jaké to je?" Kat se usmála "Ochutnej..." škytla si. Lara se rozesmála a trocha tekutiny jí vytekla ze džbánku. Kat kroutila hlavou a dusila smích. Lara si lokla a poté si přejela jazykem po rtech. "Ehm...Chutná mi to..." Kat výmluvně pokrčila rameny a nahnula hlavu na stranu. "Tak na zdraví..." Lara zavrtěla hlavou a chytla jí za ruku. "Na nás... a na lásku, kterou rozdmýcháme v hrudi našich zachránců!" Rozesmáli se a s ťuknutím to vše zapili. "Dobře..." hlesla při nádechu Kat.

Srdcový Král

Wed, 05 Jan 2011 15:42:10 +0100

Básníkův žal, když básně psal,

co znamenal? Nic neříkal.

Odkud se vzal a proč se bál?

Já ptám se dál: kdo o to stál?

Toho se jal, mě trápíval,

ponižoval, hlupáků král.

Nemiloval, snad se mi smál...

Tak vládl dál ten divný král.

Srdce mi vzal, tam kraloval,

tak vzrostl žal! Krutý byl král.

Vyhovoval mu snad ten žal?

Jak jmenoval se ten můj král?

Co znamená být přítelem?

Fri, 24 Sep 2010 15:46:48 +0200

Co znamená být přítelem?

V radosti nebo nouzi..

Přítel, ten vždy ti pomůže,

Když blouzníš, s tebou blouzní.

Když pláčeš, slzy setře ti,

Podá ti vždy svou ruku.

Přítel, ten vždy ti pomůže,

bez křídel dá ti lásku.

Co znamená pak milovat?

Milenci být hřích není.

Lásku, tu nelze vyjádřit.

Láska, ta lidi mění.

Svatba na dvakrát >> 15

Fri, 06 Aug 2010 14:09:14 +0200

**Mnozí z těch, co žijí, by zasluhovali smrt. A mnozí z těch, co zemřeli, by si zasloužili žít.**

15. kapitola

Týden uběhl Paule jako voda. Samou nedočkavostí vyhlížela z okna, konečně se na příjezdové cestě s panským sídlem rozloučí její otec a odjede do města. Plánovala útěk už celý týden a svou nepřítomnost na sídle maskovala tím, že neustále hledala po parčíku zatoulané kotě a scházela se s nejrůznějším typem lidí, kteří by ji mohli dostat přes kanál do Irska; na Zelený ostrov, kde podle Katariny měli Angie a Lara svoji rodinu.
Ozvalo se zaklepání. Paula vzhlédla od okna, kde stála už od svítání. "Dále."
Do ložnice vběhla boubelatá Helga. Čepeček měla nakřivo a tváře červené jako rajská jablíčka. Spěšně se uklonila "Má paní." "Děje se něco?" Dívce se kolem nohou protáhlo modré kotě a zvedlo vysoko ocas. Poté se otřelo o Helgino nateklé lýtko a zapředlo.
"Váš otec…" Helga si odkašlala "Nenašla jsem ho v posteli. Chtěl, abych ho vzbudila." Paula vyhlédla z okna, protože uslyšela řinčení kopyt na dvoře. "Pojď sem, Helgo." usmála se Paula. Prudkým pohybem rozrazila okenici a z plna hrdla zavolala na postavu otce, jež se ztrácela v oparu mlhy, jež okupovala celé panství "Sbohem otče! Vraťte se brzy…" Jezdec se ohlédl. Byl zamračený, ale zvedl ruku vysoko k pozdravu "Až se vrátím, musíme si promluvit!" zavolal. Poté se otočil, pobídl patami koně do klusu a poté se jeho postava v plášti z bílé kožešiny ztratila nadobro.
Paula hleděla do dálky. "Ale vy už tu nebudete. Zlomí mu to srdce!"
"Já se vrátím…" povzdechla si a zavřela okno. "Je čas. Připrav mi prosím košík s jídlem. A také něco pro mrňouska." usmála se sklesle Paula. Helga přikývla a odcupitala z místnosti.
Paula se posadila na bobek a poškrábala kotě za ušima. "Věříš mi, Nebojso, že se mi ani nikam nechce?" Kotě zamňoukalo, jako kdyby rozumělo, co jeho paní trápí. Začalo spokojeně příst.
"Nechce se mi odjet, aniž bych se s ním rozloučila!" hlesla tiše, naštvaně. "Nechci ho ani vidět." Vzala Nebojsu do náruče. "Pojď, připravila jsem pro tebe košík…" Když položila ospalé kotě do koše, jen zapředlo, protáhlo své dlouhé tělo a pak se stočilo do klubíčka. Paula na něho chvíli hleděla, jak si spokojeně spí a poté vytáhla brašnu, v níž měla troje náhradní šaty. Na sebe si však vzala prosté oblečení služebné Helgy, jež včera večer přešili tak, že jí teď padnul jako ulitý. Byla to bílá košile z bílého plátna a černá rozevlátá sukně. Pod to všechno si natáhla své bílé hedvábné punčochy a na nohy si uvázala drsným provázkem kůži, jež jí měla chránit před chladem a vodou. Na hlavu si nasadila baret, který ji přivezl otec minulé léto z Francie. Když viděla, že by jí podle vlasů kdokoli mohl poznat nebo jí obvinit za špeha, ihned baret sundala a v prádelníku, hned nahoře, kde měla schované šití, našla ty největší nůžky a svou dlouho hřívu světlých vlasů zastřihla těsně pod uši. Usmála se na sebe do zrcadla. Kotě se probudilo, změřilo si svou paní obdivným pohledem a zvedlo ocas. Zamňoukalo. "Já vím, sluší mi to." usmála se líbezně Paula. Teď už si konečně mohla nasadit spokojeně baret a hodit na sebe poslední věc; prošívanou kazajku z kůže. Kolem pasu si pak ještě upevnila otcův nejlehčí meč a spěšně se dvěma zavazadly, košem a brašnou, vyšla ze svého pokoje a zamířila do stájí, kde už na ni čekal Fergus s Helgou.

Angela sešla do sálu a div že nevrazila do kýblu se špinavou vodou. Zavrtěla nechápavě hlavou a ohřála si prokřehlé ruce nad plameny ohně, který stále plápolal ve velkém vévodícím krbu.
"Dobré jitro. Co že jste tak brzy na nohou, slečno Bowelová?" Polekaně se ohlédla a spatřila šklebícího se Cyrila, jež si leštil meč u kulatého stolu. Ještě než stačila odpovědět, ozvala se jí za zády veliká rána, kterou následovalo Abbelino rozzlobené klení a Cyrilův pobavený smích.

"Musíš se občas koukat pod nohy, ty trdlo!" smál se jí. "Já ti dám trdlo!" ušklíbla se Abbel a hodila po Cyrilovi mokrý špinavý hadr. Netrefila, Cyril rošťácky zakroutil hlavou. "A kdo tu ten kýbl vůbec nechal?"

Angela pokrčila rameny. "Nechci nikoho bezdůvodně obviňovat, ale co jsem si za celý týden, co tu jsem stačila všimnout, tak sál má na starosti Monika."

Abbel zvedla obočí a založila si ruce na prsou. "Ale, ale... No to bych se na to podívala." řekla a štrádovala si to rázným krokem ke dveřím. Angela s úsměvem na tváři cupitala za ní.
"Moniko!" zavolala Abbel, když stála na dvoře. "Neviděl někdo Moniku?" "Jistěže, má paní. Je ve stodole."

Dívky spěchali po kamenitém nádvoří a už z dálky se o vysoké stěny, které byli u sebe moc blízko, ozývali hlasité ozvěny, to jak jejich pantoflíčky dopadali s klapnutím na zem.
Angela se ohlédla přes rameno, aby za sebou uviděla Cyrila, který je dlouhými kroky doháněl. Tázavě pozvedla obočí.
"Přece si nenechám ujít příležitost, kdy se z mé drahé sestřičky promění sedmihlavá saň." Angela pobaveně roztáhla rty v úsměvu. "Mám takové tušení, že Monika nebude sama." odkašlala si, a šeptem dodala, aby jí Abbel neslyšela "Dnes ráno vycházela s pánských ložnic, a ne sama." Cyril povytáhl obočí "Ale, ale..."

Abbel dělala, že si Angeliny poznámky nevšimla, ale moc dobře slyšela, co si ti dva povídají. Krev v ní jen vřela. Co si to ta hloupá husa dovoluje?
Došla k vratům do stodoly a opřela se do nich. S vrzáním se otevřely. "Říkal jsem, aby sem nikdo nelezl! Copak to není dost jasné?" ozval se ze seníku Alecův hlas. byl k nim otočený zády, takže ho poněkud překvapilo, když Abbel promluvila. "Omlouvám se, bratříčku. Nerada ruším tvé orgie, ale Monika nechala v sále rozdělanou práci. Je mi jedno, co děláte, ale budete to dělat, až bude mít ta tvá hampejznice hotové své povinnosti!" odfrkla si a s odporem se podívala na Moniku.

Od rána pršelo. Obloha byla šedivá jako kožich krys, jež probíhali od jedné zatopené díry ke druhé a snažili se skrýt. Mračna se stahovala okolo puchýře slunce, které nebylo ani patrné. V nedalekých močálech se rozprostírala mlha a do údolí pomalu pronikalo sychravé počasí. Vítr už stačil během noci polámat a vyvrátit pár stromů a rozbouřit potok, jež se pomalu začínal vylévat z koryta. Chlad byl patrný. Lara si uvědomila, že udělala další chybu, když neposlechla Johnyho a nevzala si šaty s kožešinou.
"Proč vlastně nezůstaneme doma?" zeptala se rozmrzele.

"Jsem rád, že můj dům konečně nazýváš svým domovem, Veronico." zašklebil se na ni. "Ale včera natáh bačkory jeden z nejlepších loupežníků a pirátů v okolí. Myslíš, že si to nechám ujít?" "Ale proč tam musím jít já?" sykla Lara. "Protože tady seš mezi samejma lumpama, slečinko. Samotnou tě doma nenechám! Tebe je nejlepší mít na očích."

Znuděně si zívla. V duchu mu slibovala pomstu. "Jsi tak...tak..."
"Došla ti slova?" Zeptal se pobaveně. Zavrtěla hlavou "Ne, je mi zima!"

"Říkal jsem ti, ať se pořádně oblékneš!" neodolal pokušení rýpnout si. "A to sis myslel, že poslechnu?" "Mohla bys..." "Johny, já tam nechci jít! Nemám je ráda..." "Já je taky dvakrát nemiluju, sluníčko. Ale patřím mezi ně. A ty tam se mnou půjdeš, i kdybych tě měl přinutit násilím." "Tak fajn." zastavila se a založila si ruce na prsou.

Alec pohlédl rozzuřeně na svojí sestru. "Počkej tu, Moniko." sykl a slezl po žebříku ze seníku. Poté vláčným krokem došel k celé té sešlosti. "Navrhl bych si o tom popovídat venku!" ukázal rukou na nádvoří a zavřel za sebou dveře stájí. "Nemůžete být trochu ohleduplní?" Pohlédl nadneseně na svého staršího bratra. "Jsi starší! Mohl by si mít více rozumu a porozumění..." Cyril se ušklíbl "Máš rozepnutý poklopec. Cožpak jsem tě neučil, že před dámami máš být slušně oblečen?"
Jejich roztržku zatím Abbel využila jako vhodnou chvíli, aby vzala Angelu za ruku a vpadli do stájí. Zavřeli za sebou na závoru a Abbel se rázným krokem vydala k seníku, kde na ní polekaně hleděla Monika.

"Oblékni se!" poručila. Monika přikývla a začala se oblékat. "Je ti doufám jasné, že to co jsem řekla svému bratrovi myslím vážně." Monika znovu přikývla. "A zajisté už ti došlo, že tomuhle tvému hanebnému vydělávání učiníme přítrž!" ušklíbla se a pohlédla na Angelu, která s úsměvem na rtech přikývla.

Dveře stájí se prudce rozlétli. "Hergot Abbel! Jak si to jako představuješ?!" Monika prudce zbledla, to když si Abbel vůbec nevšímala svého bratra "Dolů..." Monika vzala laťky žebříku po třech, div nespadla a poníženě spočinula před rozzuřenou Abbel.

"Jsi moc pěkná." řekla Abbel. Monika zmateně vzhlédla. "A proto nepochopím, proč nežiješ normální spořádaný život. Měla bys se starat o manžela a kupu dětí a ne se nabízet knězi!" ukázala na Aleca. "Ale jak myslíš. Bůh soudí všechny stejně. Teď jdi dodělat svou práci." poručila a Monika se slzami v očích proběhla kolem Aleca ze stáje ven.

Cyril si změřil svojí sestru zkoumavým pohledem a poté se přitočil k Angele. "Slečno Bowelová, chtěl jsem s vámi později o něčem pohovořit." Angela přikývla.
Alec zašermoval Abbel ukazovákem před nosem. "To si nemusela! Takhle už mi do postele nevleze ani za zlatou cihlu."
Angela nevěřícně zakroutila hlavou. "Pane Alecu..." "Co je?!" rozkřikl se a vyběhl ven. "Udělala jsem snad něco špatně?" zeptala se Abbel. Angela sklopila zrak a Cyril se ušklíbl "Rozhodně ne! Alespoň tomu nafoukanci ukážeme, co znamená vážit si ženy."

Abbel přikývla. "Neměl by se takhle chovat. Chudák děvče za nic nemůže. Stydím se to říct, ale vždyť v tom vyrostla." Angela se smutně pousmála. "Nechci žalovat, ale ve dveřích ještě před chvílí stála Polly..." Abbel se ušklíbla: "Tu ti mile ráda dám na starost... Však ty už budeš vědět, co na ni vytáhnout." Angela polkla "Já?"

"A kdo jiný?" zamrkala na ni Abbel a radostně vyběhla ze stodoly. Angela s Cyrilem ji následovali. Na dvoře uviděli rozzlobeného Aleca. "Myslím, že ten se tebou teď dlouho nepromluví." zasmál se Cyril směrem k Abbel. "A co je mi po tom? Jednou mi poděkuje." zamrkala na něj.

"O co se pokoušíš?" zeptal se Johny posměšně. "Nikam nejdu!" dupla si Lara. "Fajn." "Cože?" svraštila obočí. Johny se zasmál a zvedl ji ze země. "Pusť mě! Tohle není fér!" bušila do něj Lara.

Když jí konečně po zdlouhavé chůzi, kdy nadskakovala a dostávala jeho ramenem do žeber, postavil na zem, zjistila, že je promočená na kost. Začala se třást a drkotat zuby. "Tohle ti nezapomenu!" slíbila mu. Otočila se k němu zády a nastavila tvář kapkám deště, jež jí příjemně šlehali po tváři. Usmířeně se k němu otočila.
"Proč si se k nim tedy přidával, když jak říkáš, je nemáš v lásce?"

Johny ji popadl za paži, vtáhl pod přístřešek a zezadu ji objal. "Vlastně ani nevím. Možná proto, že si můžu užívat nespoutaného života. Žádné povinnosti, žádná ženská..." "A já jsem co? Kachna?" osopila se na něj Lara. "Ty jsi, milá zlatá, moje cesta odtud. Až za tebe tvá rodina zaplatí, odcestuju někam daleko na východ. Slyšel jsem, že tam žijí velice zajímavý život." zasmál se.

Zavřela oči. Udělala něco, co nečekal. Opřela se o něho. "A co když tě chytí?" "Bojíš se snad o mě?" ušklíbl se a najednou mu z ničeho nic radostně poskočilo srdce.

"O tebe? O někoho, kdo mě tu vězní a kvůli komu zřejmě prošvihnu svatbu své sestřičky?" Zavrtěla hlavou. "Ne. Ale bylo by mi to líto, kdyby ti tvé plány někdo zmařil, stejně tak jako jsi je zmařil ty mě." Otočila se k němu a podívala se mu zpříma do očí. "Možná bych tě i litovala, kdyby ti vypíchli tvé krásné oči za zradu."

"Možná by sis měla dávat pozor na jazýček, holčičko... Nebo by se ti s ním mohlo neco stát." pohladil ji po rameni. "Vyhrožuješ mi?" zavrčela. "Hmmm.. Jsi jako divoká kočka... Taky tak ladná a nespoutaná, laskavá a lstivá..." Jak se jejich obličeje přibližovali, snižoval hlasitost svého hlasu.

Déšť se silně rozbubnoval o přístřešek. Nastalo naprosté ticho. I kdyby si chtěli něco říct, nerozuměli by si. Maxovi projela hlavou myšlenka, že kdyby ji teď políbil, a nemá smysl mluvit o tom, jak po tom touží, mohla by ho poznat. Zvedl ruku, konečky prstů jí pohladil po tváři a políbil na čelo. Lara nechtěně zklamaně vydechla. Začínala si pomalu myslet, že se v životě nezamiluje správně.

Když Helga Paulu spatřila, rozplakala se. "Ach dítě… Vaše vlasy!" "Vždyť dorostou." usmála se ledabyle Paula "A navíc, znají mě po celé Anglii, takhle alespoň budu méně nápadná."
"A co vaše tvář?" zeptal se Fergus. "Co je s ní?" "Myslíte, že tak líbeznou tvářičku nikdo nepozná?" Paula se upřímně rozesmála "Nebylo by trochu popela?"
Fergus na ní mrkl "Mám něco lepšího… Ořechové mléko! Bude z vás cikán jak vyšitý." Rozesmál se až se za břicho popadal "Váš otec nás… nás roztrhá!"
"Ale co tě nemá…" usmála se Paula. "V ložnici najde vzkaz, že se vrátím. A snad i pochopí větu "nehledejte mě", budu doufat, že nevzbouří kvůli své dceři celou Anglii."
Helga se pokřížkovala "Doufejme, že nevzbouří celou Evropu!"

Přivinul si jí na hruď a vnímal vůni jejích vlasů. Pevně ji držel a palcem hladil po nahém rameni. "Musí ti být velká zima..." řekl si sám pro sebe. Poté ze sebe v malé prostoru sundal kabát a přehodil jí ho přes ramena. "Slíbíš mi něco, Veronico?" Tázavě se mu zahleděla do očí. "Že než tohle všechno skončí, že mi dáš pokaždé za pravdu. Prosím tě o jedno, už žádné hádky..."

"Ale co když budu mít jiný názor? To se mám schoulit do rohu kuchyně jako nějaká slepička a být podřízena tvým rozkazům?" Johny si povzdechl. "Spousta můžu by ti řekla, že ano. Ale já ne." "Takže najdeme nějaký kompromis?" "Ano." "Nebudeš mi nutit šaty, které nechci?" "Pokud nebudeš v těch, co chceš, vypadat jako šlapka."

Šťastně se usmála. "Kdyby si to nebyl ty Johny, tak bych tě nejradši zulíbala, jakou si mi teď udělal radost." Odkašlala si "Víš, napadlo mě... Až tohle skončí..." Kousla se do rtu "Nevím, jak ti to říct."
Johny se usmál. Byl to nejistý úsměv, který jí udělala radost.
"Ehm... Až tohle skončí. Vzal by si mě s sebou?"

"Cože?" "Na východ. Do zemí sluncí, tabáku a lázní. Říkal jsi, že to, co máme v domě je jen slabý odvar z toho, co je tam. Moc bych to chtěla vidět!" usmála se a v očích jí poskakovaly jiskřičky.

Poškrábal se na spánku a přešlápl z jedné nohy na druhou. "Myslím, že to není prostředí pro takovéhle křehulky..." "Můžu být proti?" namítla.
"Že jsem ti to vůbec dovoloval. Tak co se ti nelíbí?"
"Já nejsem žádný křehulka!" dupla si. "Dokaž to!" zazubil se na ní pobaveně.

"Ale jak?" zeptala se podrážděně. "Jakkoli." zasmál se. "Ukaž mi, jak by ses bránila, kdybych se ti například chtěl dostat pod sukni." Jen co to dořekl, znovu ji přitáhl k sobě a pohladil ji po zadečku. Zalapala po dechu. Lstivě se usmála a nechala ho, aby jí hladil. Z dřívějška pochopila, že sebemenší protest by znamenal pevnější sevření z jeho strany.

"Braň se!" vyzíval ji. Šibalsky se jí zaleskly oči. Položila mu ruku na vypoulené kalhoty. S překvapením zamrkal, využila svou chvíli a odskočila od něho a špičkou nohy ho nakopla do holeně. Max zavrávoral a zády narazil do stěny za sebou.

"Ano, váženě diváci, velký potlesk pro malou křehotinku, jež tak bravurně porazila zkušeného bojovníka." komentovala svůj výkon nadšeně. "Tohle ale není konec!" zasmál se rošťácky a skočil po ní. Lara zakopla ve své šikovnosti o svou vlastní nohu a plácla sebou o zem.

"Ehm... Smím vám nabídnout svou pomoc?" Nabídl jí svou ohromnou ruku. Dlouhé prsty a pěstěné nehty jí někoho opět připomněli.
Zvedla ruce ze země a vyklepala z nich bláto. Pak k němu zvedla podmračené oči "Radši bych brala, kdyby sis svou nabídku strčil za klobouk a sedl si do toho bahna místo mě." Prskala jako kočka, když jí někdo tahá za ocas.

Položil jí své dlaně na ramena a v tu chvíli ucítila jeho teplý dech na své šíji. Přejel jí mráz po zádech a zastavoval se jí dech. "Přeci nebudeš uražená." zašeptal jí do ucha. Znovu jí po zádech přejel mráz. "Nech mě být!" odbyla ho. Chtěla se mu vytrhnout, ale držel jí pevně. "Mně neutečeš."
Malý dřevěný kostelík, co stál v údolí začal zvonit. "Umíráček?" Podivila se Lara. "Sklerózo, zapomněla si, že jdeme zahrabat Blacka?" "Takhle?" podívala se na své zablácené šaty. "Jo..." usmál se na ni. "Pojď, už tolik neprší. Ať nepřijdeme poslední."

U malého hřbitůvku se mezitím sešla celá tlupa banditů, jež si teď přeměřovali své síly u kamenné zídky. Měřili své síly pomocí páky, kdy se nahromadilo plno dvojic. Nakonec jedno přeměřování skončilo bitkou, protože vysoký a statný brunet nepřenesl porážku přes srdce a malému podsaditému muži s lysou hlavou uštědřil ráno do zubů. Rázem se seběhla hotová metelice. Všude se ozývali nadávky a křik žen, které se snažili před bitkou utéct. Johny popadl Laru za ruku a táhl ji dál od toho všeho, ke kostelu. Tam se měli podle všeho sejít se Seanem a Katarinou. Lara se ohlížela, ale tohle počínání jí Johny ihned zarazil.
"Nekoukej se tam!" A měl pravdu. To co Lara spatřila, jí vyrazilo dech.

Muži se mezi sebou nebáli použít nožů a co ji nejvíc ohromilo bylo, že je nebojovali jen mezi sebou, ale často se vrhali i na ženy, které nestihly utéct. Lara zahlédla, jak se v rohu u zdi choulí Rós. "Stůj!" zakřičela a pověsila se Johnymu na rameno. "Vždyť ji zabijí!" ukázala zoufale na Rós. Johny zaťal zuby. "Zůstaň tady!" Nařídil jí chladně. Jeho oči však byli plné něhy a hladily jí po tváři. Lara zůstala strnule na místě a zakázala si odporovat.

Johny se mezi tím ztratil v hloučku rváčů, a během chvíle už bránil Rós. Odhodil od ní toho plešatého páprdu a poté mu vrazil pěst do břicha, až z toho muž zachroptil a vyzvracel se. Johny ho odhodil stranou a utřel si pozvracenou botu. "Šmejde!" Poté vzal Rós za ruku a táhl jí pryč od rvačky.

"Děkuji ti, pane. Smím se ti nějak odvděčit? Jakkoli?" zamrkala na něj Rós. "Děkovat bys měla především Veronice. A teď se jdi někam schovat, ať tě nemusím zachraňovat podruhé." Rós se podívala na Laru a potom zpět na Johnyho. "Tvé přání je mi rozkazem." usmála se a políbila ho. Odstrčil ji od sebe.

Rós se vítězně usmála na Laru a poté s nosem vysoko nahoru ladně odešla k nedaleké chaloupce. Johny mezitím sklopil zrak a došel k Laře. Rozhodil rukama a ošil se. "Poběhlice..." Lara jen pokrčila rameny "Třeba si myslela, že se ti to bude líbit." "Nelíbilo." vyhrkl. Lara se začala dusit smíchem. "Jednou ti ukážu, jak se mi to líbí." plácl ji něžně přes zadeček. "Určitě?" zasmála se Lara a vlepila mu facku. "To bolelo!" zatvářil se ublíženě a mnul si tvář. "Taková rána to nebyla." rýpla si Lara. "Já neřekl, že mě bolí tvář."

"Takže tvář ne?" podivila se Lara. "A co tedy?" "Zraňuješ mé city. Cožpak by jsi nechtěla poznat, jak líbám?" zeptal se. Lara se podívala stranou, aby neviděl její rozpaky. "Cožpak všichni muži nelíbají stejně?" špitla.

Zakuckal se smíchy. Uvědomil si, že by jí zřejmě potvrdil domněnku, kdyby jí teď políbil jako Johny. Podrážděně trhla hlavou. "Proč ne?!" "Na to se ptáš mě? Zloducha? Takové věci tě naučí až tvůj manžel. Pokud nebudeš chtít už dřív..." "Nebudu!" přerušila ho. Přikývl. Uvědomil si, že začíná uvažovat o tom, jaké by asi bylo mít ji za svou právoplatnou paní.

"Johny..." Hloučkem, který se dával do gala, protože místní kněz je svolával k hrobu, se prodíral Henry s šibalským úsměvem na rtech. Za ním cupitala Kat s Annou a něco si mezi sebou šeptali. "Ale ne!" vydechla Kat, když spatřila Laru. "Ale tentokrát za to opravdu nemůžu!" bránila se Lara a mírně se přikrčila za Johnyho, který se mezitím zdravil se Seanem. "Asi má na tebe špatný vliv tohle prostředí." zasmála se Anna. Lara se smutně usmála. "Jsem ostuda."

Jen co Angela otevřela dveře od sálu, čekalo je velké překvapení. Ani jeden z trojice si nebyl jist, jak to Monika dokázala, ale když přišli, byla oblečená v klasických šatech pro služebnou a pracně vytírala podlahu.

Monika se rozpačitě uklonila a poté vyběhla schody ze sálu, aby mohla pokračovat s mytím chodby. "Viděli jste to taky?" vydechl Cyril. Potom si sedl ke stolu a dal nohy na stůl. Dívky ho obě naráz napomenuly: "A co ty nohy?" Abbel si ještě dosadila svou: "Chovej se jako člověk, ne jako zvíře." Cyril se rozkašlal smíchem. Poté uposlechl "Neposnídáme, milé dámy?"

"Moc ráda." usmála se Angela a posadila se na kožešinu ke krbu. "Myslím, že já budu jíst tady." Abbel pokrčila rameny. "A proč ne?" Cyril jen zakroutil hlavou a také si přisedl.

"Už můžu nosit jídlo, paní?" zeptala se Monika. Cyril se ušklíbl: "Komu krucinál patří tohle sídlo?" čertil se naoko. Monika se přikrčila.

Abbel se zatvářila malinko zmateně. "Ehmm.. Můžeš." Monika zmizela za dveřmi a za chvíli jim spolu s dvanáctiletou dívenkou začali nosit jídlo. "Tuhle malou ještě neznám." řekl Cyril, když mu nalívala pití. "Jak se jmenuješ?" "Rozárka, pane." "To je krásné jméno." usmála se Angela. "A kde jsi se tu vzala?" zeptala se Abbel. "Přijeli jsme teprve včera, má paní. Otec a já nemáme domov. Na živobytí jsme si doteď vydělávali hraním a zpíváním."

"Jak je možné, že nevím o novým služebnictvu?" zeptala se Abbel Moniky. "Kdo to má vlastně na starosti?" zeptal se pobavený Cyril. Monika zrudla, omluvila se a odběhla do kuchyně.

"Odkud jsi, Rozárko?" Dívenka se usmála a s irským přízvukem se pochlubila "Ze Zeleného ostrova." Angela se usmála a odpověděla jí s podobným, jen o něco znělejším přízvukem ve stejném duchu "Také pocházím z Irska..." A během chvíle se jejich angličtina změnila v irštinu, což zaskočilo všechny přítomné.

"Angie, o čem si to povídáte? Trochu mě to znervózňuje." zašeptala Abbel, zatímco Rozárka odběhla pro krajíc chleba. "Procestovali snad celou Británii, Abbel." usmála se Angela. "Ach, jak já té dívce závidím..." zasnila se.

"Přisedni si děvče." vybídl ji Cyril Rozárku, když se vrátila a podal jí ke chlebu máslo. Dívenka se usmála: "Well..." S chutí se do krajíce zakousla a poté si jazýčkem olízla rozpraskané rty. " Moniko, dojdi
prosím pro trochu moštu." poprosila Angela a mrkla na Rozárku, které se očička rozsvítili radostí.

"Paní já... Včera se starý Wodrow strašně zřídil a dneska má hlavu jako střep. Ale já mu říkala, ať už nepije!" "Co s tím má společného starý Wodrow?" divila se Abbel. "On přijímal ty dva." kývla hlavou k Rozárce. "Dobře." přikývla Abbel a Monika znovu odběhla. "Ta holka má víc elánu než polovina služebnictva." zasmál se Cyril. "Taky jste si všimli, že tu panuje víc Abbel než já?"

"Vážení!" Kněz se dožadoval pozornosti. "No tak!" Chopil se dlouhého provazu a zazvonil na zvon, jež byl přivázaný nad branou. "Uklidněte se!" "Zmlkni dědku!" zakřičel na něj jeden z přihlížejících. Ten, kdo ho slyšel, se neubránil smíchu. I Johny se Seanem a Annou se zasmáli. Ale Lara s Katarinou se na sebe udiveně podívali.

"Fajn! Já tady taky nemusím být..." Kněz si utřel do kapesníčku své orosené čelo a podíval se na kostelní věž, z níž se zvedla holubice. "Nechci vám kazit zábavu, ale měli by jsme nebožtíka pohřbít dřív, než se na něho sesypou krkavci..." Dav zamručel a poté se všichni přesunuli ke hrobu, vedle něhož stála dřevěná rakev a dva chlapi s provazy, kteří ji měli spouštět do země.

"Kam odcházíte?!" zavolal kněz směrem k čtveřici, jež mizela ve hřbitovní bráně. "Mají rozum!" odtušil ten s poďobaným obličejem. Chlap vedle něho už to nevydržel "Spusťte rakev!" nařídil dvěma chlápkům. "To nemůžete!" křičel kněz, jenž se díval na tu hrůzu s vykoulenýma očima. "Nebudu se tě ptát, jestli můžu, nebo nemůžu, Tenhle parchant půjde do hrobu s ním!" zakřičel Grimson, jak se ten chlap jmenoval a poďobanýho chytl pod krkem "To tě naučí držet hubu." Rakev byla mezi tím spuštěná v zemi, kněz ještě v rychlosti stačil odříkat motlitbu a pak přistálo tělo bezokého na dřevěné rakvi.

S ohlušující ranou, jak prudce vrazil do dveří, do místnosti vpadl neupravený Alec.Všichni překvapeně vzhlédli. Čouhal mu podolek a na hlavě jako kdyby se mu ubytoval vrabčák. Měl roztrhlé obočí, ze kterého mu kapala krev a oko zbarvené do syté fialové. Nikdo se neopovážil promluvit. Tedy až na Cyrila, jež se skoro rozvzlykal smíchy.
"Napadlo tě snad stádo divokých koz?"
Alec zabručel a poté si utřel zakrvácené rty. Ze všech Willisových byl právě on ten, co na něj nezbyla z celé fronty žádná krása, kromě bronzově zbarvených očí. "Starejte se laskavě už konečně o své!" odbyl ho. Ztěžka se dobelhal ke schodišti, z kterého právě scházela Monika s podnosem, na kterém byli vyrovnané sušenky a šálky s čajem. Zůstala nehnutě stát. Hlavu měla strčenou mezi rameny a oči se jí leskly slzami. Alec si jí změřil nenávistným pohledem a poté, se zakroucením hlavy vyšel do patra, kde měl svoji ložnici. Napětí s jeho odchodem povolilo, jen pár nezodpovězených otázek zůstalo vyset v ovzduší.
"Je libo čaje, děvče?" zeptala se Angela "A máme i výborné sušenky..." Zvrátila poté hlavu k Cyrilovi a pokusila se vyloudit na své tváři úsměv.

Svatba na dvakrát >> 14

Tue, 03 Aug 2010 08:56:49 +0200

**Toho, kdo chce jít, osud vede, toho kdo nechce, vleče.**

14. kapitola

"Slečno!" zvolala Katarina vyděšeně, když spatřila Laru, jak se vyděšeně tiskne k Johnymu/Maxovi v šatech, které toho odhalovaly více, než bylo slušné. "Pst, uklidni se Katarino." zašeptala Lara poté, co se dostala ke své přítelkyni. Oba ochránci se přitom drželi v jejich těsné blízkosti. "Pamatuj si, že pro tebe jsem teď Veronica a už vůbec nejsem tvoje paní!" pokračovala rychle Lara. Katarina jen zmučeně přikývla. Nesměla své paní prozradit, že chlapi, co je unesli, jsou ve skutečnosti lord Colby a velitel vojenského pluku, Henry Crook. "Dobře, sle- Veronico!" opravila se s rozpaky.

Lara přikývla a rychle Katarinu objala. "Nestalo se ti nic?" zeptala se s obavami. "Nestalo, pan Sean byl velice laskavý. I když to asi o vašem vězniteli neplatí, že ne? Takové necudné hadry vám nakázal si obléct…" mračila se Katarina a snažila se Laře šaty upravit tak, aby se na ni nekoukalo tolik mužů. "Tykej mi Katarino! A ty šaty jsem si oblékla sama." odstrčila ji. Katarina poodstoupila a zmučeně se na Laru podívala. "To nemyslíte - tedy nemyslíš - vážně!" Lara zvedla namyšleně bradu. "Myslím." Katarině se mezi obočími objevila drobná vráska.

"Ale no tak, nemrač se Katarino." zasmál se Henry a cvrnknul ji do nosu. Katarina leknutím nadskočila. "Když se takovéhle oblečení Veronice líbí, ať ho nosí." přidal se Max a zezadu Laru objal. Lara vyjekla, ale Max jí už po cestě vysvětlil, že pokud si budou ostatní muži myslet, že ji dostal, nebudou ji obtěžovat. Tedy alespoň ne fyzicky. Tak ho nechala, aby se jí prozatím dotýkal. Však si to s ním později vyřídí. "Tak děvčátka, tudy prosím." pobídl je Henry. Max se pobaveně zasmál při slovu ´děvčátka´.

Procházeli kolem různých chalup, které vypadali jako vystřižené z pohádek. Některé stáli a vyvýšené plošině, podpíralo je pár dřevěných sloupů, jiné byli porostlé různými květinami a mechy a u některých by člověk vůbec netipoval, že se v nich dá žít. Max dívkám vysvětlil, že za to, v jakém jsou chalupy stavu, mohou především ženy. Laře se ta představa moc nelíbila, ale Katarině se zvedli koutky při pomyšlení na domácnost, kterou by si mohla zařídit, jak by sama chtěla. Možná, že přeci jen nebude pobyt v údolí tak hrozný, jak si ze začátku myslela. Lara mezitím v duchu proklínala sestru. Proč ji neslyší?

"Kde je Alex?" zeptala se Abbel, která se vynořila ze skrytu okna. Angela se lekla, až poposkočila. Chvíli s odpovědí váhala a pak zalhala: "Byl unavený." Abbel nevěřícně povytáhla obočí. "Prostě usnul jako špalek."
"Celý můj bratr." postěžovala si. "Určitě ho ani nezajímalo, že by ti mohla být v ložnici zima."
Angela se ušklíbla "Skutečně. To ho ani nenapadlo." V duchu zaklela. Ji taky ne!
"Co se tváříš tak vyjeveně?" zasmála se Abbel.
Angela se zavrtěla v křesle. "Nevěřila bys, jaké hrůzné představy se mi teď honí hlavou."
"Jaképak?" Angela se postavila a natáhla prokřehlé ruce nad plameny "Vražda!"
"Čí?" "Moje…" ujelo Angele. "Ach tak. Chceš se vyhnout sňatku s Alexem?"
"Vlastně ano." připustila Angela. "Tedy…" Abbel k ní přistoupila a položila jí ruku na rameno.
"Ujišťuji tě, že můj bratr není tak příšerný, jak se ti teď zdá." Angela se rozesmála "Vím, k ženám se chová moc pěkně!"
"Kde si přišla k takové hlouposti?" zvážněla Abbel.
"Jaképak hlouposti?" Angela nevěděla, o čem to Abbel vlastně mluví.
"Můj bratr se nikdy k ženě nechoval jako k bytosti, o kterou by se mělo pečovat. Naopak!" zhrozila se Abbel. "Skutečně se k tobě choval pěkně?"
"Třeba se chová ke všem ženám pěkně, dokud mu samy nevlezou do postele." rozšiřovala teorii Angela, která nevěřila svým uším.
"To těžko. Všechny své ženské vždy uhnal na slíbený sex…"
Angela zrudla. Jak o tom mohla Abbel takhle otevřeně mluvit? Zavrtěla hlavou. "Vždyť mě tehdy zachránil…" "To bude zlatíčko možná kvůli tvým pěkným očím…" Angela na Abbel zamrkala. "Ale vždyť si před chvílí tvrdila, že není tak příšerný, jak se mi zdá. Teď se mi zdá ještě příšernější, než před tím!" ušklíbla se Angela.
"Miluješ ho?"
"Proč se mě na to ptáš? Na to by ses mě ptát neměla." Angela si zakryla ústa a hlasitě zívla. "Musím už jít, abych zítra brzy vstala a…"
"Nehodláš doufám utéct, že ne?" zhrozila se Abbel. "Blázníš? Před chvílí jsem si tvého bratra konečně začala užívat. Myslím, že tu určitě ještě chvíli zůstanu."
"Dobrou noc, Angie." popřála jí Abbel a vyprovodila ji až k portálu. "Neudělej žádnou hloupost. Alex je výbušná povaha, pro nic za nic mu bratři nepřezdívají Drak."
"Dobrou, Abbel." usmála se mile Angela a spěšně zamířila ke schodišti.
Abbel ji však ještě zastavila "To není vše."
"Ano?" "Nezlom mu prosím srdce…" Tón jejího hlasu byl dosti zoufalý. Angela jen němě přikývla, ale v duchu si myslela své. Já jemu? Snad on mě, ne?!

Katarina s Larou strávili den s ostatními ženami. Zjistili, že jsou mezi nimi nejen milé staré babičky, babky bylinkářky, vězenkyně a matky loupežnických dětí, ale také cikánky, podfukářky, zlodějky a děvky. Od těch se však drželi dál. Katarina seznámila Laru s Annou a ta jim poté představila další své kamarádky; Rós, Eriku, Sharon a Christy. Katarina spolu s nimi máchala v potoce prádlo, zatímco Lara obdivovala Rósinu zrzavou kštici. I podle jména by poznala, že je z Irska, ale její vzhled mluvil za vše. Všechny ženy v Bowellově rodině mají rudé vlasy, až na Angelu s Larou.

"Takže potom, co jsi se málem utopila tě přinesl sem?" divila se Katarina a Lara konečně začínala vnímat o čem si to vlastně povídají. "Přesně tak." přikývla plavovlasá Christy a mile se na ni usmála. "Příběh jako z pohádky, že?" zasmála se Erika a zastrčila si za ucho jeden ze svých neposedných vlnitých pramenů vlasů. Najednou se Lara lekla. Vůbec nečekala, že by žena kdy mohla mít tak hluboký hlas, Sharon promluvila. "Myslím, že to Christy občas přibarvuje." Sharon Laru zaujala ze všech nejvíce. Ještě nikdy neviděla někoho tak jiného. Někoho tak tmavého. Z jejího vyprávění Lara pochopila, že Sharon pochází z hodně vzdálené země na jihu.

"A co vy dvě?" zeptala se náhle Anna. "Sean mi nechce nic prozradit." ušklíbla se. "Takže je všechno v pořádku? Neudělal ti nic, doufám?" strachovala se Katarina. Anna se zasmála. "Ne, Kat, neboj se… Sean je sice výbušné povahy, ale když se uklidní, tak si vyslechne, co mu chceš říct. A teď odpověz na otázku." "No…" "Byli jsme zrovna na vyjížďce." přerušila ji Lara. "Ale ztratili jsme se a nevěděli jsme, jak ven z lesa. A potom nás unesli." Erika zavrtěla hlavou a Sharon se pobaveně zasmála. "Jak jinak." poznamenala Christy.

Lara se zamračila. "Co je špatně?" "Nic. Jenže tahle loupežnická banda se skládá z pěkných zbabělců. Pořádně ženské si nejsou schopni najít a když už, tak je unesou." hudrovala Rós. "Ale vždyť tu jste dobrovolně." namítla Katarina. "Ano, to jsme… Ale my nejsme jediné, koho kdy unesli. Podívej se třeba na tamtu maličkou." pohodila hlavou ke hloučku žen oblečených né moc mravně.

Lara ihned poznala dívku, kterou myslela. Stála na kraji skupinky a očima vyděšeně těkala kolem sebe. "Co se jí stalo?" zeptala se Lara. "Má bohatého otce. Prostě výhodné zboží. A tady se s ní nezachází jinak, než jako s děvkou." řekla hořce Anna. "Ale proč?" "Protože jí se tu nikdo neujal. Prostě jí strčili k těm prostopášnicím a nechali je, ať si s ní dělají, co chtějí." "Je hrozné pozorovat, jak si ji ty prasata berou jak se jim zlíbí. Vždyť je jí sotva patnáct." "To je strašné." zašeptala Katarina. Lara si v duchu nadávala, jaká je husa hloupá.
Za všechno na světě by nechtěla skončit jako ta dívka. Musí se Johnymu nějak omluvit, poděkovat mu.

"Zatracená Angela!" klel Alex, který se krčil v rohu místnosti. Stěny hradu byli vlhké a vzduch nasycený studeným, mořským vzduchem.
Nemohl pochopit, jak mohl udělat takovou hloupost! Nechat se zavřít od dívky, která vyrostla sotva dětským střevícům a nechat jí, aby se mu jen tak vysmívala.
Zprvu chodil ráznými kroky dokola místnosti. Pak změnil směr, ale ani to mu nepomohlo vyčistit hlavu, kterou měl zalitou vztekem a nevěřícností.
Vyhlédl z okna ven. Neviděl nic, krom tmy, která se rozprostírala okolo vysoké věže. I místnost byla zalitá tmou. Jediný vikýř, který tu byl, propouštěl doškovou střechou měsíční svit.
Poraženě se posadil a opřel o široký sloup. Jednu nohu měl nataženou, a druhou pokrčenou v koleni, aby se o ni mohl opírat. Hlava mu klesala s přicházejícím spánkem z vyčerpání, a on se nijak nebránil zavřít oči a s hlavou zakloněnou dozadu usnout.
Klid však netrval dlouho! Alespoň jemu se zdála ta doba jako chvilka. Z prvního paprsku slunce, které vyplulo na oblohu s rozbřeskem, vylétla z vikýře bílá holubice a probudila ho.
Promnul si nos těsně u kořene a zamrkal očima. To, co se mu zdálo zprvu jako noční můra, byla skutečně pravda, a on už se nemohl dočkat, až tu bestii Angelu chytne kolem krku a alespoň ji přidusí! Strávil noc ve věži, zavřený jako nějaký zakletá princezna!

Odfrkl si. Jak byli jeho myšlenky dětinské! Postavil se na nohy a dlouze se protáhl. Rozmrzele se prošel po věži a zrak mu padl ke dveřím, kde na prahu stál podnos s lahví vína, džbánem a bochníku chleba. Nechyběl ani sýr a nůž, který ležel hned vedle skleněné číše.
Sebral ze země bochník, potěžkal ho v ruce, a se vzrůstajícím vztekem jím hodil na zavřené dveře. Oblečení měl navlhlé a vlasy mu v mastných pramíncích spadali na široká ramena. Rozhodl se pro truc. Jídlo nechal netčené ležet na zemi a vrátil se k oknu. Vyhlédl zpoza barevných sklíček a pozoroval, co se děje na ochoze.
Opřel se rukou o trám a zamračil se. Vždyť on se stal vězněm malé holky! Uvažoval, zda už někdo ví o tom, co se mu stalo. Musí všechny přeci trknout, že jim někdo chybí… Nebo ne?

"Dobrou noc, Kat." objala Lara svou přítelkyni, když stáli před Seanovou chalupou. Přezdívka, kterou její nové kamarádky Katarině dali se jí moc líbila. "Dobrou noc, Veronico." usmála se Katarina a políbila ji na tvář. "Dobrou." mrknul na ni Henry. "Můžu tě taky políbit?" "NE!" vyhrkli Max i Lara zároveň. "Dobrou, brácho." plácnul ho Max do ramene a už táhl Laru za paži pryč. "Já umím chodit sama." řekla Lara a vysmýkla se mu. Max obrátil oči v sloup a nechal ji pomalu jít vedle sebe.

"Jak dlouho tu budu muset být?" zeptala se po chvíli Lara. "Jak dlouho potrvá vaší rodině dodat výkupné." "Ale má rodina žije v Irsku!" vyjekla Lara. Max pokrčil rameny. "Jak dlouho tu budu?" "Už jsem ti to řekl, Veronico. Dokud za tebe nedostaneme zaplaceno." ukončil jejich rozhovor Max a vešel do dveří svého domu. Lara využila příležitosti a vrhla se ode dveří pryč. "Ženská bláznivá!" zakřičel Max a třemi kroky byl u ní. "Co si myslíš, že děláš?" zatřásl s ní. "Já tu nechci zůstat!" bránila se Lara. "Bojím se!" "Tak radši utečeš mezi ty pobudy nebo do lesa, kde tě sežerou vlci?" křičel na ni Max. Lara se rozvzlykala.

"Já nechtěla… Promiň mi to…" přitiskla se k němu. Objal ji pažemi, ale mírně se odtáhl. "Proč to děláš?" "Co?" "Proč se mermomocí snažíš zabít?" Nechápavě se na něj dívala. "Nejdřív se pereš s chlapama, jako by ses jim mohla rovnat a teď…" odmlčel se. "Jdi dovnitř!" ukázal na dveře svého domu a odstrčil ji od sebe. Zmučeně se na něj podívala a s brekem se rozeběhla do domu.

"Co to mělo být?" zeptala se podrážděně Katarina, když Henry zavřel dveře. "Co myslíš?" "Tys ji chtěl líbat?" Henry se zasmál. "To si piš." mrknul na ni. Katarina se zamračila a popadla ho za rukáv. "Smím se umýt?" zeptala se. Henry přikývl. "A kde tu najdu nějaký škopek? A kde si mám nabrat vodu?" Henry se na ni chvíli díval a potom propukl ve smích. "Slečna se chce mít ve škopku se studenou vodou?" Katarina pokrčila rameny: "Co mi zbývá?" "Pojď. Něco ti ukážu." vzal ji za ruku a táhl ji přes ložnici do místnosti, které si Katarina předtím nevšimla.

Jen co vešli, pusa se jí ohromením sama otevřela a Katarina nebyla schopna slova. Uprostřed místnosti stál ohromný kamenný krb, ve kterém plápolal oheň. Vlastně celé dvě stěny pokoje byli z kamene. Dům byl přistavěný ke skále. Vedle krbu stála hluboká dřevěná vana a vedle ní stolek s mýdly. "Je to skromnější, ale mě se to líbí. Ale můžu ti domluvit koupání u Maxe. Má vanu nejméně třikrát tak velkou." "Na co?" Henry se zasmál. "To sám netuším." "Je to nádhera." usmála se Katarina. "Nechám tě tu o samotě. Kdybys něco potřebovala, budu v kuchyni." Katarina přikývla, nechala Henryho, aby ji pohladil po tváři a poté, co odešel, zaklapla závoru a opřela se zády o dveře. "Božínku…" uklouzlo jí. Přešla místností k vaně a ponořila ruku do vody. Byla horká. Katarina se sama pro sebe usmála. "Tak proto musela Anna odejít dřív." řekla si sama pro sebe. Slíbila si, že jí musí hned ráno poděkovat. Poté nechala veškerého přemýšlení, svlékla si šaty, svázala si vlasy do uzlu a ponořila se do koupele.

Lara ležela rozvalená v obrovském křesle, spala. Max seděl naproti ní a chvíli co chvíli k ní zabloudil pohledem. Jako kdyby se bál, že mu znovu uteče. Přemýšlel o tom, co bude. Alex Willis tu svou do postele dostal už dávno, ale teď se budou brát. Má totéž riskovat s Larou? Neměl si s ní vůbec začínat! Vstal, třemi kroky byl u Lary a opatrně ji vzal do náruče. Kopnutím otevřel dveře v ložnici a položil Laru do postele. Přikryl ji, políbil ji na čelo a pomalu vycouval z místnosti. Potřeboval si to všechno ještě jednou celé promyslet.

Jakmile se za Maxem dveře zaklaply, opřela se Lara o lokty a zakroutila hlavou. "Je mi povědomý!" zatvrzela se.

Alexe z myšlenek ho vytrhlo rázné zabušení na dveře. Ohlédl se, a koho nespatřil!? V okénku, které se dalo zvenčí otevřít, se na něho zubila Angela a přála mu dobré jitro!
"Vy dnes nebudete snídat, mylorde?" zeptala se s andělskou tváří.
Zamračeně si jí změřil pohledem a pak přistoupil k podnosu. Do číše nalil víno a zvedl jej do výše "Tak na naši svatbu, mylady!" zašklebil se do poháru. Přilnul si a díval se na ni skrze okraje poháru. Pak sklenici odložil na parapet okna, který byl z kamene, stejně tak jako všechno v téhle místnosti a otřel si mokrá ústa.
"Vypadáte nevyspale, mylorde!" zhrozila se vysoce pištivým sopránem.
Zajel si rukou do vlasů a věnoval jí další ze svých kyselých úšklebků. "Za to vy jste se vyspala do růžova, že?" "To mi povídej!" mávla ledabyle rukou a opřela se o hranu okénka "Ty matrace jsou děsně nepohodlné." Alex povytáhl obočí. "Jsou tvrdé?"
"Ale co tě napadá, ba naopak!" rozesmála se Angela.
"Nenávidím vás, abyste věděla!" vyhrkl Alex.
Angela zamlaskala a rty se jí roztáhli v neodolatelném úsměvu "Ale, snad se zas tak moc nestalo… Tři týdny si tu pobudeš. Alespoň mi nahradíš zbytek života, kdy mi budou dny utíkat stejně tak, jako kdybych tu byla zavřená místo tebe…"
"A co říkáte, kdybychom tu byli zavření spolu?" zamračil se Alex.
Dívka jen zakroutila hlavou "A kdo by tě pak krmil? Ne. Budeš tu sám."
Alex rozzuřeně popadl pohár a nejradši by jí ho hodil na hlavu, kdyby v mžiku nezašoupla okénko a nezmizela mu tak z očí. Ještě stihl zabušit na dveře a z plna plic křiknout: "To vám přijde draho, slečno Bowelová!"
Tak s tím si hlavu nedělám, pomyslela si Angela. Opřela se o zábradlí a dlouze se zahleděla do pusté krajiny, která byla jen v okolí Emm Hallu zalesněná vysokými smrky a borovicemi, jejichž vůně se nesla v silném přímořském větru. Obloha byla zkalená do šeda, a tak ostře zelené vřesoviště mělo barvu baldachýnu. Prošla se kolem dokola malé místnůstky, která dřív zřejmě sloužila jako hradní strážnice. Nadchla jí dobře rozmyšlená pozice hradu, to když zjistila, že je postaven na jednom z pěti kopců. Angelu překvapilo nejvíce, že v Anglii něco takového vůbec je. Emm Hall stál jako jediný hrad, který zůstal nepoškozený a dalo se na něm přebývat, protože zbylé čtyři kopce na svých hřebenech nesly jen trosky kdysi strážných věží, které k hradu neomylně kdysi patřili.
Angela prošla kolem dveří, které ji dělili od toho tyrana Alexe a v duchu se smála, jak na něho vyzrála. A nikdo si ničeho zvláštního nevšiml, zvlášť, když sourozencům Willisovým nakukala, že Alex odjel spěšně do Londýna, a oni se o ní mají starat.
"A že s tou zprávou nepřišel za mnou…" podivil se Cyril a poškrábal se na hlavě. Angela jen stěží schovala ruměnec! A musela si přiznat, že jí to jde poslední dobou bravurně! Rudnout, samozřejmě. Hlavně v blízkosti toho…
Přestala skoro až dýchat, když uslyšela klapání podpatků. Rozhlédla se kolem sebe, ale žádnou skrýš nespatřila. Zhluboka se nadechla a už v duchu vymýšlela výmluvu, proč cizinec nemůže nahoru, do věže.
Zpomalila tempo. Hlavu vztyčila vysoko a vzdorovitě vysunula bradu. Když tu se za ohybem objevila ryšavá hlava nejmladšího ze čtyř sourozenců. Alec.

"Dobré jitro, princezno." pozdravil Katarinu Henry ráno u snídaně. "Dobré jitro." usmála se Katarina a malinko se začervenala. "Líbila se ti koupel?" "Byla úžasná! Moc ti děkuji!" "Nemáš vůbec za co. Anna z tebe byla trošku vyděšená, když tě našla spát ve spodničce na kožešinách před krbem." zasmál se. Katarina svraštila obočí. "Říkala jsem si, jak jsem se asi dostala do postele." "Dobré jitro, ospalče." vtančila do pokoje Anna. "Dobré jitro, Aničko." zasmála se Katarina. "Tak jak ses vyspala?" zeptala se Anna. "Výborně. Lepší už to snad ani být nemohlo." "To jsem ráda. A Henry, dnes je sobota." Henry protočil oči v sloup a povzdechl si. "Neboj se, drahá sestřenko. Až do večera mě ani jedna neuvidíte." "Co se děje v sobotu?" zeptala se Katarina Anny, když Henry vstal od stolu a odešel do spíže pro chleba. "Uvidíš." zamrkala na ni Anna.

"Né, já nechci!" vřískala Lara, když se ji Max snažil přemluvit, aby si na sebe oblékla tmavě modré šaty lemované černou kožešinou. "Ale dnes bude zima." "Tak dnes zůstanu doma!" "To nezůstaneš." "Ale zůstanu!" Max si povzdechl, chytil Laru za paži a přetáhl jí šaty přes hlavu. "Roztrhám je!" vyhrožovala. "Uděláš to a dostaneš pětadvacet na holou!" pokrčil lhostejně rameny. Lara se zamračila. Vlasy jí trčely zcuchaně do všech stran. Max propukl v smích. "Jsi zlý!" osopila se na něho a plácla do dlaní do hrudi. Popadl ji za zápěstí a přitáhl si její ruku k obličeji. Zavřel oči a políbil ji do dlaně. Lara se o něj zapřela a ruku mu vytrhla. Jen zbytek těla jí nějak uvízl v jeho objetí. Povzdychla si. "Děje se něco, má paní?" zašeptal Max. "Nevím jistě." pokrčila rameny. "Jste mi něčím velice povědomý…" odstrčil ji od sebe. "Ne, nejspíš se jenom pletu." otočila se a odešla z místnosti.

Angela si hlasitě oddechla. Štěstí, že to není Cyril, nebo Abbel. Byla si totiž jistá, že ty by jí na lži neskočili, ba určitě by pomohli bratrovi z vězení!
"Konečně, zlatíčko! Všude vás hledáme!" vyhekl ze sebe zadýchaný Alec.Tváře měl rudé a na čele krůpěje potu. "Co tu u všech rohatých děláte?" zeptal se sípavě.
"Byla jsem se podívat, jak to okolo hradu vypadá z výšky…" usmála se "Zdejší vřesoviště je vskutku neodolatelné…"
Na Alecovi bylo znát, že ho její poklona potěšila. "Že ano?! Souhlasím s vámi. A co pak v zimě a nebo na podzim, kdy se nad rozbahněnými luky válejí opary mlh."
Angela horlivě přikyvovala. "Ale proto tu nejsem." hlesl tiše Alec. Rozpačitě zamrkal "Nechci vám přidělávat starosti, ale z Londýna přišlo psaní…"
"Ano? Jaké?" vyhrkla zvědavá Angela. "Je mi to moc líto, ale Alex vám zřejmě lhal!" Čekal všelicos, ale že se Angela začne chichotat, to ho ani nenapadlo. "Vám to přijde směšné?"
Angela zavrtěla hlavou "Ne. Vím přesně kde je." mrkla na něho spiklenecky. "S dovolením…" usmála se na Aleca tak líbezně, jak to s výbuchy smíchu jen šlo. Prosmýkla se kolem něho a s poskakováním scházela schody.
Díval se za ní maličko překvapeně. Zavrtěl hlavou, vzhlédl a pak se s bolestí srdce zhroutil v malé pokroucené klubíčko. "Au…" stačil křiknout, než mu podklouzly nohy a on se valil po schodech dolů.
Angele ztuhla krev v žilách, když uslyšela ten smrtelný výkřik. Zůstala zkoprněle stát, avšak ne na dlouho! Jen tak tak se vyhnula malátnému tělu, které se s křečí valilo ze schodů. Když Alec prosvištěl kolem ní, jen stěží se zmohla na křik.
Z vyschlého hrdla dostala jen přerývaný vzlyk a sípání. Odkašlala si, a potom ještě jednou. "Pomóóc!"
Alecovo tělo dopadlo s ohlušující ranou na podlahu a zůstalo nehnutě ležet. Angela sbíhala schody, co nejrychleji jí to šedá suknice dovolovala, a když s očima dokořán spočinula u Alecova těla, jen stěží mohla uvěřit, že ten pád přežil!
"V-v-vy jste anděl?" zachroptil. Zarudlé oči jakoby mu lezli z důlků, zakryli víčka a on tvrdě usnul.
Mohutné rty měl pootevřené a z nich se ven valilo hlasité oddechování. Angela se svezla podél stěny. Nikdo nepřicházel. Zřejmě její výkřik tlumili kameny.

Svatba na dvakrát >> 13

Tue, 03 Aug 2010 08:31:47 +0200

**Strach lže a ty mu věříš.**

13. kapitola

Lara se probudila uprostřed noci. Lekla se. Vedle ní v posteli poklidně oddechoval Johny. Prudce se posadila.

Angelo!

Zavolala na sestru. Neodpovídala. Lara si uvědomila, že ji nechtěla děsit. Johny se ze spánku otočil čelem k ní. Musela uznat, že se svými oříškově hnědými zvlněnými vlasy, svalnatou postavou a ostře řezanými rysy je celkem pohledný. Vyprostil svou prvou ruku z pod peřiny a položil ji Lařin polštář. Když zjistil, že tam není, otevřel oči. Lara se vrhla kupředu. Spadla z postele, ale to jí v dalším útěku nebránilo. "Veronico!" Lara vykřikla, když spatřila Johnyho, který se k ní hnal přes místnost dvojnásobnou rychlostí než byla její. Otevřela dveře a zabouchla mu je před nosem. Rychle proběhla úzkou, dlouhou chodbou a co nejrychleji seběhla schody. Jenže Johny byl rychlejší, nezdržoval se schody a přeskočil přes zábradlí. Dopadl přímo před ní. Lara překvapeně couvla a vrhla se do leva, do kuchyně. "Sakra, Veronico! Co to děláš?" křičel na ni Johny. "Nebudu čekat až mě zneužiješ! A vůbec, co mi tykáš?!" Oběhla stůl a hodila na něj pohrdavý pohled. "Ty mi taky tykáš! A neznásilním tě!" Zahnal ji do kouta. "Nech mě být!" Napřáhla před sebe ruce, aby si od něj udržela odstup. Jenže táhle gestem mu akorát nahrála. Chytil ji za zápěstí a přitáhl k sobě.

"Promiň, slečinko! Tam venku nejsou chlapy tak hodný jako jsem já!" Chytil ji za boky a přehodil si ji přes rameno. Vynesl ji do schodů a postavil ke dveřím, které vedly do jednoho z pokojů pro hosty. Lara se mu pokusila proklouznout, ale on ji nemilosrdně strčil do místnosti a zavřel zvěnčí na závoru. "Okamžitě otevři!" bušila na dveře. Johny jen spokojeně poklepal na mohutné dubové dveře, se smíchem se vrátil do kuchyně.

Angela utíkala po točivém schodišti. Za sebou slyšela dupání a tak dál smíchem stoupala výš.
"Angie, zastav se." "Ne! Jen si mě chyť, Alexi."
Byla už dávno umytá, učesaná a co víc, suchá! S vykasanou sukní, držíc se za tepané zábradlí se zbavila střevíců a křikla směrem k Alexovi: "Nepochopím, jak někdo mohl vymyslet boty! Taková zbytečná věc." V tu chvíli škobrtla o jeden z vysokých schodů a natáhla se jak dlouhá, tak široká a zůstala omráčeně ležet. V palci cítila tepanou bolest a na spánku horkou krev, která jí stékala až ke rtům. Ledabyle se utřela do kapesníku, který vylovila z jedné velkých kapes a utřela si nos. I přes bolest byla schopná vyskočit na nohy. Ohlédla se, zda jí není Alex v patách. Ale nebyl, měla značný náskok a ani její škobrtnutí ji nijak zvlášť neuškodilo.
"A ty mi zase řekni, Angie." Alexova hlava vykoukla zpoza rohu a na překvapenou Angelu se krásně usmívaly jeho temně třpytící se oči. "Kde jsi získala sílu překonat všech dvě stě padesát schodů, aniž by ses zastavila." Úsměv mu ztuhl na tváři. "Ty krvácíš…" Překonal miniaturní vzdálenost, která je od sebe dělila a přiložil ji na odřený spánek dlaň. "Bolí to?" Zavrtěla hlavou a svoji dlaň položila na hřbet ruky, která ji pálila na líci. Otřela se o krev a s dvěma prsty mu přejela po tváři.
Alex jen tiše zachroptil a položil i druhou dlaň na její usmívající se tvář. Její rty se roztáhli v pobavený úsměv a oči rozšířili očekáváním. Alex to cítil, a tak prolomil ledové ticho, které dosud rušil jen vítr, prohánějící se za zdmi vysoké věže, kam mu Angela po vydatné večeři utekla.

Katarina se zmoženě protáhla. Henry byl tak laskavý, že jí ponechal svou ložnici. Sám moc dobře věděl proč. Promnula si oči a líně se opřela o lokty. Překvapením pootevřela ústa, když spatřila, že její staré šaty zmizeli a nahradili je nové. Zamračila se.

V tomhle oblečení se pracovat nedá, pomyslela si. Vymotala své nohy z přikrývek a postavila se na studenou podlahu. Oklepala se zimou a promnula si ramena. Naproti posteli, která stála uprostřed místnosti, byli dveře a vedle nich masivní zdobená skříň. Katarina uchopila do svých prstů klíč a otočila jím. Kdyby vzala v úvahu, jaký druh oblečení hledala, byla by zklamaná, ale při pohledu na tu spoustu nádherně vyšívaných šatů na to dočista zapomněla. Uvažovala jaké šlechtičně šaty asi patřili. Opatrně po nich přejela rukou a vyděšeně ucukla, když se dveře otevřely.

"Jen jsem se dívala!" vykřikla zděšeně, zakrývajíc si hlavu. "Já je stejně nenosit nemůžu." poznamenala nějaká dívka. Katarina překvapeně vykoukla zpod svých paží. "Přinesla jsem ti snídani. Sean řekl, že se o tebe mám dnes dopoledne postarat." usmála se. "A kdo jsi?" zeptala se Katarina. "Anna, těší mě. Jsem Seanova sestřenice." zamrkala na ni. Katarina se nejistě usmála. Tak sestřenice, pomyslela si. Kdoví, co tu muži dělají se svými sestřenicemi.

Anna mezitím na stůl položila stříbrný podnos s jídlem a Katarině při pohledu na něj zakručelo v žaludku. "Tak, dej se do toho." pobídla ji Anna. Katarina si sedla ke stolu a zakousla se do chleba a kousku sušeného masa.

"Ty si nedáš?" zeptala se Katarina. Anna zavrtěla hlavou. "Já už jsem jedla. A po vepřovém je mi vždycky špatně." "Jakto?" Anna pokrčila rameny. "V poslední době mám pořád divné chutě." zasmála se. Katarina nechápavě svraštila obočí. "Čekám dítě." pohodila dlouhými plavými vlasy a přisedla si ke Katarině.

Max zaklepal na dveře staré dřevěné roubenky. "Maxi, konečně!" přivítal ho Mike. "Zdravím. Tak kde je?" "Nahoře, zavřel jsem ji do jednoho pokoje." "Doufám, že…" "Neboj se, bráško." usmál se Mike. "Mám z tebe respekt, do ženský bych ti nikdy nedělal!" Max povytáhl obočí. "Nezdržuj a pojď za mnou." kývl na něj Mike. Zavedl ho do ložnice pro manželé. "Tady máš své věci. A pohni s sebou!" "Poznala tě?" Mike zavrtěl hlavou. "Pochybuju, že ti tvůj plán vyjde." Zavrtěl hlavou, zatímco se Max převlékal. "Proč by neměl?" zeptal se Max. "To si povíme, až tě prokoukne." ušklíbl se Mike. Max si zasmál. "Směj se, bratře. Ale to děvče není hloupé!" upozornil ho Mike. Max se narovnal a rozhodil rukama. "Tak jak vypadám?" Mike mu ukázal zvednutý palec. "Sluší ti to, Johny!" zasmál se. "Jo a mimochodem, teď si s Veronicou tykáte."

Lara zuřivě kopla do dveří. "Jestli okamžitě neotevřeš, tak přísahám, že ty dveře vyrazím!" křičela. Když se jí nedostalo odpovědi, stoupla si doprostřed místnosti a rozeběhla se proti dveřím. Náraz ji odmrštil na křehký stolek, který se pod rychlostí jejího dopadu roztříštil a ona zůstala nehybně ležet na zemi. Zpoza dveří se ozval dupot a hned poté se dveře otevřely.

"Proboha, ženská!" zhrozil se Johny a rychle k ní přiskočil. Podepřel jí hlavu a malinko s ní zatřásl. Otevřela oči. "Jak je ti?" zeptal se. Lara pokrčila rameny. "Myslím, že budu mít jen pár modřin." "Co tě to napadlo?" peskoval ji. Lara se omluvně usmála: "Zavřel jsi mě tu. Co kdyby začalo hořet? Kdo by mě potom vysvobozoval?" "No já přeci!" "Ty tak," zasmála se. "A vůbec, dej ty pracky ode mě pryč!" plácla ho přes prsty. Johny si povzdechl a pomohl jí na nohy. "Pojď." přikázal jí a táhl ji za sebou do dalšího pokoje. Strčil ji dovnitř. Lara se mu pověsila na paži. "Chceš mě zase zavřít?" podívala se na něj vyděšeně. "Neboj se. Ale měla by ses obléknout." Pohlédl do jejího výstřihu, který se v tu chvíli ani nesnažila zakrýt. "Ale do čeho se mám obléknout?" zatahala ho za rukáv, když se chystal odejít. "Skříně jsou plné šatů." rozhodil rukama. Lara se na něj zamračila. Připadal jí něčím strašně povědomý.

"Očekáváš, má paní, že dokončím to, co jsem začal na pláži?" Angela zamrkala očima a spustila ruku na jeho rameno a pak přes oblí krku směrem k širokému hrudníku. Dlaň měla položenou na jeho hrudi, cítila tlukot jeho srdce.
"Tluče jen pro tebe, má paní." mrkl na ní s uličnickým úsměvem na tváři.
"Možná. A to, nač se ptáš…" odmlčela se. Kousla se s úsměvem do rtu a pokračovala "To dokončíš za slíbené tři neděle."
"Proč mě tak trápíš, Angie?" postěžoval si naoko smutně.
Zavrtěla hlavou. "Ty si snad změnil své stanovisko?"
"Jaké?" nechápal. Otočila se k němu zády a mlčky vystoupila o dalších pět schodů, kde se posadila a opřela o studenou stěnu. Natáhla k němu ruku a počkala, až jí uchopí za konečky prstů.
"Odpovíš mi, němá Panno?" zeptal se nedočkavě s touhou v očích.
Opět zavrtěla hlavou. "Na co bych ti měla odpovídat?"
"Jaké stanovisko?" "Ale Alexi." Smutně si povzdechla "Bylo to dokonalé, dokud si nepromluvil. A takové bude i naše manželství, které je vynucené."
Posadil se vedle ní a jemně se dotkl konečky prstů její brady. "A co když jsem změnil názor?"
"Hloupost! Polly mi to řekla dost jasně." setřásla jeho ruku a zamračila se. "Ty mi nedokážeš být věrný. Takové manželství nemá budoucnost."
Rozhodl se jí její mínění nerozvracet. A tak se jen utvrdila v tom, že má pravdu. Mlčky civěli do šera, které pomalu začalo zalévat schodiště věže. Vnímali jen svou blízkost a přerývané dýchání.
"A co druhá šance?"
"Ona byla nějaká první?" zeptala se znuděně Angela.
Usmál se. "Ty jsi mi snad už odpustila ten únos?" "Šla jsem s tebou sama a dobrovolně." odsekla. Co nejdál se od něho odtáhla a pažemi si objala kolena.
"Nemyslel jsem to tak." "Co myslíš?" "Všechno, co jsem ti řekl v jeskyni. Rozmyslel jsem se."
Ujel jí úsměv. "Ale? Skutečně?" Ucítila jeho horké rty na svém krku a tak se po něm ohnala. Trefila se. Alex zůstal sedět naklonění k ní. "Pořád ti jde jen a jen o jedno, Alexi!" vyprskla naštvaně.
"O to jde každému muži." ujistil ji s chladným hlasem. Šťouchla ho ukazovákem do hrudi a pohled jí sjel k jeho vybouleným kalhotám. "Aspoň, že v tomhle mi nelžeš." Vyskočila na nohy a prosmýkla se kolem něho. "Kam zase utíkáš, cácorko?" "Snad do věže." odpověděla přes rameno a za nedlouho se ztratila za ohybem. "Tak do věže povídáš…" zamumlal. Sebral ze země své těžké kosti a s rukou na jílci meče, který si upevnil v pase, stoupal za dívkou. "Neupadni, Angie." houkl ještě na ni.
"Nebylo by lepší, kdybych se nešťastnou náhodou zřítila z ochozu? To by sis mě pak brát nemusel." odsekla naštvaně.

"Katarino!" zavolal Henry. "Pane?" usmála se Katarina. "Anno, co tu ještě děláš?" zeptal se Henry. "Odpočívá." odpověděla za ni Katarina. "Co? Proč?" divil se Henry. "Já…" Anna se začervenala. "Budu mít dítě." "Ty? Dítě? Proboha…" Henry prudce dosedl na židli. "Co je na tom špatného?" zeptala se Katarina. Pohled na Annu se sklopenou hlavou a Henryho s hlavou v dlaních ji moc netěšil. Ani jeden její otázku nevnímal. "Kterej bastard to byl?" zeptal se Henry. "Není to bastard!" protestovala Anna. "Jméno! Chci slyšet jméno!" zakřičel na ni. Anna uraženě pohodila hlavou a neodpověděla.

Henry se zvedl, popadl Annu za paži a vytáhl ji z místnosti. Katarina, vyděšená tím, že Anně Henry možná ublíží, vyběhla za nimi. "Tak kdo to je?" strčil do ní. Anna udělala krok dozadu a potom se rozeběhla od něho pryč. Henry se vrhl za ní, ale nepočítal s ženskou převahou. Katarina se mu statečně pověsila na záda a umožnila tak malinké Anně utéct.

Henry chytil Katarinu za zápěstí a odvlekl ji zpět do chaloupky. "Co to děláš?" vykřikla. "Nemůžu se honit za vámi za oběma! Ty zůstaneš tady!" poručil jí. "Ani náhodou! Nech ji být!" pověsila se mu kolem krku. Popadl ji za boky a snažil si od sebe odstrčit, ale držela se ho jako klíště.

"Z toho, co mi povídala jsem pochopila, že je s tím mužem šťastná." "A neříkala také náhodou, jestli si ji ten muž hodlá vzít?" uchopil ji za paže a odstrčil ji od sebe. "Ne, to neříkala! Kam jdeš?" chtěla vědět. "Najít tu kozu bláznivou." "Povídám, nechte ji teď být, chudinku!" "Jakže? Chudinku? Může si za to sama!" "Sama? Milý pane, já toho o tom moc nevím, ale blbou ze mě dělat nebudeš. Vím, že k tomu jsou potřeba dva!" Henry pozdvihl obočí. Zlost ho pomalu opouštěla, za to zájem o toto téma se zvětšoval. "Nepovídej." Udělal krok směrem k ní. "Co ty o tom můžeš vědět?" Katarina se zamračila. "Já? Nic…" Henry se zasmál. A v tu chvíli ho poznala. Co tady dělá? Proč se vydává za hnusného zločince? Nechápala to. "Tedy… Jednou mě muž políbil." ušklíbla se. Henry pootevřel ústa. "A jaké to bylo?" Katarina se uličnicky zamračila. "Moc mu to nešlo…" Henry si povzdechl. "Opravdu? To je mi ale líto." usmál se na ni, zatímco se přibližoval. Katarina přikývla. "Bylo to tak strašné, že jsem se od té doby radši s nikým nelíbala." "Takže byl tvůj jediný?" "A nejspíš také poslední." pokrčila rameny. "To byl opravdu tak nemožný?" zeptal se Henry. Katarina přikývla.

Alex nabral vzduch nosem a musel se držet, jakou chuť měl té hloupé žábě nasekat na holou. To přece nechtěl… Nechtěl, aby se zřítila! Co by si bez ní počal?
Přidal do kroku, a když ji dohnal, jen stěží popadal dech. "Slez okamžitě dolů z toho zábradlí!" Angela se otočila a po zubatém okraji kráčela na druhou stranu, kymácejíc se v prudkém větru.
"A co když ne?" chytila se železné tyče, na které vlál modrý prapor, a otočila se kolem ní.
Alex přiskočil k ní, což ale Angela nečekala a s vyjeknutím jí podjeli nohy. Dosedla prudce na kamenné zábradlí a zůstala strnule sedět. Držela se jako klíště tyče a nereagovala na Alexovy nelibné nadávky, kterými jí zasypával hlavu.
"Jsi hloupá?!" Alex jí držel v pase a pokoušel se ji vtáhnou zpátky za hradbu. Angela se však nechtěla, nebo spíš nemohla pustit, a tak se tam spolu přetahovali, až se Angele zapotili ruce a ona se mu s výkřikem svezla do náručí. "Otevři oči." usmál se.
"Když já se bojím, že když je otevřu…" kousla se do rtu a pootevřela jedno oko. "Uf." oddechla si a plnou vahou se do něho zavěsila. "Čeho ses bála, Angie?"
"Že se budeš zlobit! Ale jak vidím, jsem ti jen pro smích." postěžovala si. "A nedrž mě tak." Přejel jí dlaněmi po bocích výš a pevně uchopil do dlaní pevná prsa, která se rýsovala přes tenkou tkaninu tuniky. "A jak?" Angela se oklepala zimou. "Alexi…" "Žádáte snad po mně další z mích neodolatelných polibků?" Plácla ho přes ruku a se smíchem se vzdálila. "Jak můžeš tvrdit, že jsou tvé polibky neodolatelné?" "A nejsou snad?"
Otočila se a vpadla do dveří "To je nádhera!" užasla, když spatřila oválnou místnost zaplněnou kupou prachu, s gotickou klenbou a s mramorovým sloupem uprostřed. "Co je na tom tak nádherného?" žasl Alex. Snažil se využít každou chvíli, kdy se o ní mohl třeba jen otřít, ba dokonce opřít. Tak jak to udělal teď. Přitiskl se k ní zezadu, ruce jí položil na bříško a do ucha ji šeptl: "Už se moc těším, až se mi zakulatíš." "Je to tu jako z jiného světa a přec jen, ty klenby nemůžou být dost dlouho staré…" řekla rozklepaným, tichým hlasem. Zaklonila hlavu a položila ji na jeho rameno.

Henry nechápavě zavrtěl hlavou. "Něco se ti nezdá?" ušklíbla se Katarina. Henry se usmál a chytil Katarinu za zápěstí. Políbil ji do dlaně. Katarina mu ruku hned vytrhla. Henry si popadl za paži druhé ruky a přitiskl ji ke stěně. "O co se snažíš?" zavrčela na něj přidušeně. Pohladil ji po tváři. "Moc mě mrzí, že ti tamten nebyl schopen prokázat lepší služby," ušklíbl se. "Chci to napravit!" "To nemusíš!" chytila ho za ruku, která putovala po jejím stehně. "Myslíš?" zašeptal jí do vlasů. "Vím to." snažila se vymanit z jeho sevření. "No tak, Katarino… Nech mě napravit tu chybu!" "Ne! Tuhle chybu napravovat nebudeš, Seane! Nebo ti mám říkat jinak?" praštila ho pěstí do ramene. "Jak jinak bys mi měla říkat?" podíval se jí do očí. "Já nevím. Co třeba Henry Crooku?!" zasyčela sarkasticky. Henrymu ztvrdly rysy v obličeji. Poodstoupil a popadl ji za ramena. "Tak teď mě moc dobře poslouchej!" zavrčel. "Tady v tý díře ti nikdo jiný nepomůže, slečinko! Takže tohle tajemství budeš držet pěkně za zubama! Je ti to dost jasné?" šeptal výhružně. Katarina vyděšeně přikývla.

Max otevřel ohromeně pusu, když spatřil, co si na sebe Lara oblékla. Vzdorovitě zvedla bradu a vydala se jeho směrem. "Dobré ráno, pane." pozdravila ho a udělala roztomilé pukrle. "Co to máš na sobě?" prohlédl si ji důkladněji. Shora na ni byl velice pěkný pohled a Max si po chvilce uvědomil že ji naprosto nekontrolovatelně svléká pohledem. Možná, že to bylo tím zatraceně hlubokým výstřihem, který zakrýval přesně to, co si Max přál nejvíc vidět, nebo tím, že tenká látka úzce obepínala Lařin útlý pas, který ho jenom vyzíval, aby se ho zmocnil. "Něco se ti na mém oblečení nelíbí?" zeptala se Lara nevině a objala si boky, čímž ještě zvýraznila své poprsí. Max od ní nemohl odtrhnout oči. Lara se na něj koketně usmála. "Pane? Johny…" zatahala ho za rukáv. Max zavrtěl hlavou, aby se vzpamatoval. "Hned se jdi převléknout!" přikázal jí. Vzpurně vysunula bradu a založila si ruce na hrudi. "Tak to tedy ne! Řekl jsi, že si mohu obléct, cokoliv najdu." Maxovi ztvrdli rysy, Lara málem ucouvla, jak hrozivě vypadal. "Dobře tedy," přistoupil na její hru. "Pojďme tedy." "Kam?" zeptala se překvapeně. "Mezi loupežníky." usmál se. Lara zůstala stát na místě s otevřenou pusou. S tím nepočítala. Předchozí den jí Johny/Mike řekl, že s ní sice bude spát v jedné posteli, ale že jinak ho ani trochu nepřitahuje. Nechtěla si to připustit, obvykle jí muži padali k nohám, když chtěla. A teď se jí Johny/Max najednou nemohl nabažit pohledem a vteřinu na to jí klidně oznámil, že takhle oblečená půjde mezi lidi. Max se pousmál. "Tak honem, milá slečno. Hněte svým ctěným pozadím nebo přijdeme pozdě!" Lara dál stála na místě. Povzdechl si a popadl ji za zápěstí. "Ale…" "Copak?" "Já jsem… ještě nesnídala!" zakoktala se Lara a v duchu si oddechla, že si vymyslela tak geniální výmluvu, proč by se neměla ukázat někomu jinému než Maxovi. "Najíš se později, Veronico! Tak, kam jdeme bude určitě jídla dost."

"Zřejmě bych si tvé děsné chování měla užívat…" "To bys tedy měla." napomenul ji Alex chladně. Políbil ji do vlasů a ještě jednou jí ujistil: "Věř mi." Angela pokrčila rameny a zavřela oči. Nosem nasála jeho omamnou vůni a usmála se. "Moje popáleniny se začínají hojit." "Vidíš, ten náš malér není tak horký, jak jsme si zprvu myslili." "Ty sis to myslel." odpověděla a dloubla ho loktem do břicha "Popři to!" Neodpovídal. "Takže uznáváš, že jsi zprvu o manželství nestál?"
Aby jí neudělal takovou radost, ba dokonce aby nezradil svoji pýchu, ji pustil a odsekl. "Ještě teď o něj nestojím, ale jako milenka mi snad v posteli posloužíš dobře." Otočil se k Angele, která pevně tiskla čelisti k sobě a mrkala očima, aby zahnala zklamání. "Ha! Já a ty moje naděje…" hlesla tiše Angela. Uvědomila si totiž, že jí teď potvrdil to, v co nedoufala. Chová se tak galantně, protože se tak chová ke každé ženě, která je mu na blízku. Uťala mu políček a vyběhla z místnosti. "Klidně si tu shnij" zavřela dveře na petlici a zůstala za nimi stát s rukama v bok. "To tě naučí, co říkat a co ne před svou snoubenkou!" vřískala dál. Vlasy se jí rozletěli kolem rudé tváře a oči ztvrdly zlobou.
Za dveřmi bylo ticho. Angela stála netrpělivě venku a třela si promrzlá ramena. Rozhodla se nečekat, až začne prosit. Nechá ho tam! On se určitě najde někdo, kdo mu z té bryndy pomůže!
Pobaveně se usmála, to když na schodech zaslechla první ránu.
Neváhala se schválně vrátit ke dveřím, aby mu popřála dobrou noc. Pak už nadobro opustila věž a uvelebit se ve velkém sále, kde plápolal oheň a příjemně hřál.

O mé lásce k tobě

Sun, 20 Jun 2010 20:24:42 +0200

"Tuhle básničku jsem napsala 1. května 2009 pro jednoho kluka, kterého jsem strašně dlouho a moc milovala. Patří k takovým těm začátkům... :o)"

Červenám se, když se na mě podíváš.

Miluji, je to pouhý klam?

Jsem šťastná, když se na mě usmíváš.

Mám ráda! To už nezviklám!

Vážím si každé vteřinky,

co mi věnuješ…

Milionkrát si opakuji,

jak se jmenuješ..

Je to láska?

Je to slabost?

Láska laská…

Slabosti dost!

Andílek v nebi nad mnou vzlykal,

nad rozmarností osudu…

Tak jako tys mi kdysi říkal,

že tvá já nikdy nebudu…

Jak to říct?

Jak to udělat?

Mám utýct?

Ne, já nejsem srab…

Lásko, netušíš, jaké je pomyšlení,

Že v tvém životě pro mne místa není…

Nebeští zachránci

Tue, 01 Jun 2010 19:22:11 +0200

Lenošm v oblacích, dívám se dolů,

za řeky, za lesy, z Krásnou horu.

Závratě nemívám, svědomí zpytuji,

svých činů na zemi skutečně lituji.

Poutníci putují zemí tou kouzelnou,

důsledky válek však navěky zničenou.

Putují údolím, kolem řek průzračných,

zbylými ruinami domků malovaných.

"Povězte poutníci, co dnes se zpívá?

Co jen se za slovy smutnými skrývá?

A co mám dělat teď? jsem sama, zmatená...

Do peřin nebeských navěky lapená!"

"Zpíváme sonety obětem válečným,

co padli za krále způsobem ukrutným.

Anděli, chraň je přec, pomoz jim do nebe

a já ti slibuji motlitbu za tebe."

"Snažím se pomoci, nejde to, nemohu...

To přeci záleží jen a jen na Bohu."

"Neměj strach, Anděli, Bůh je vždy s tebou!

Tvé hříchy pozemské smazány budou."

"Přesto mám obavy poutníci svatí.

Něco se pokazí, mé plány zhatí."

Lepší však pomoc, ta od srdce dána

než pouze přihlížet! Přestrašná rána.

"Nečekej Anděli s pomocí svojí.

Pospěš si, než se dnes noc se dnem spojí!

Ukaž už cestu jim bledou svou rukou,

ukaž jim bránu tu, kterou pak projdou."

Pomohl Andílek obětem válečným,

poslal je do nebe s rouchem svým posvátným.

Již není Andělem, co sám si zoufá,

teď opět na zemi v zázraky doufá.

Nejsem ten Andílek, co nebe se vzdal.

Já píšu básničky, a budu psát dál.

Můj Herkule

Fri, 28 May 2010 15:35:42 +0200

Byla jí zima. Co je to? Otevřela oči. Stále leží uprostřed místnosti, v posteli, kterou měla dnes v noci sdílet pouze s ním. Hedvábné závěsy, zdobící vysoká okna pokoje a nebesa byli rozevláté. Uvědomila si, že to vítr může za husí kůži, která pokrývala celé její tělo. Pohlédla ke dveřím na balkon. Byli dokořán. Zvedla ze země krátkou bílou košilku a oblékla se.

Když vešla na balkon, uviděla přesně to, co očekávala. Byl otřený o zídku tvořící zábradlí, které kolem vchodu tvořilo půlkruh, a pozoroval hvězdy.

"Nemůžeš spát?" zeptala se tiše.

Pomalu se otočil. Usmál se. Košilka jí těsně přiléhala k tělu a tak jako pokaždé žasl nad její krásou. Natáhl po ní ruku, ona mu podala svou. Přitáhl ji k sobě a levou rukou jí zajel do vlasů. Láskyplně se usmála a políbila ho.

Odtáhl se od ní a položil si její hlavu na hruď.

"Děje se něco?" zeptala se s obavami. "Ne." usmál se. Zamračila se. "Jen se prostě nemůžu smířit s tím, že budu nadále žít jen s jednou ženou." škádlil ji. Plácla ho do rameny a chtěla se od něj odstrčit, ale popadl ji do náručí a v zápalu štěstí se dvakrát otočil kolem své osy.

Její zvonivý smích ho naplňoval pocitem jistoty, který neměl nikdy dřív. Když se na něj podívala těma svýma jasně modrýma očima, věděl, že ho miluje. Nemusela to ani říkat. Viděl to na každém kousku jejího těla. Patřil mu dokonce i ten její okouzlující úsměv. Smála se pro něho! A on to moc dobře věděl.

"Miluji Tě!" zašeptal jí do ouška a lehce po něm přejel jazykem.

"Miláčku…" vydechla. Pokaždé když se dotkl jazykem její kůže, slastí se mohla zbláznit. Pohladil ji po zádech a líbnul ji na krk. "Ne!" zasténala. "Tady ne…"

Usmál se. "A proč ne?" V údivu pootevřela ústa, ale když ji znovu políbil, nezmohla se na námitky. Zvedl ji do vzduchu a spojil její kotníky za svými zády. Byla lehounká jako pírko. Znovu políbil její plné rty. Držela se jeho svalnatých ramen a tiskla se k němu, jak jen to šlo.

"Taky Tě miluji, ty můj Herkule!"

Smím..?

Thu, 27 May 2010 19:31:08 +0200

Dívka se podívala na hodinky. "Půl devátý?" zašeptala ohromeně do ticha, které vládlo v jejím pokoji. "To si čtu teprve půl hodiny?" podivila se. Zívla. Byla příliš unavená na to, aby četla dál. Zívla podruhé. Půjdu si lehnout, rozhodla se. Rozestlala si postel a převlékla se do pyžama, když jí zazvonil mobil.

Máš dnes večer čas? stálo v SMSce. Přimhouřila oči a podívala se, kdo zprávu psal. Zavrtěla hlavou. "Dneska ne!" zaprotestovala. Rychle vyťukala odpověĎ. Odeslat, zprava byla odeslána. Přešla přes pokoj ke stolní lampě a zhasla. Po tmě došla ke své posteli a lehla si.

Když pomalu usínala, probudilo ji bušení na okno. Podrážděně se otočila. Závěsy nikdy nezatahovala, takže k ní mohl kdykoli kdokoli nakouknout. Poznala v rušiteli odesílatele SMSky. Rozlámaně přišla k oknu a otevřela ho. "Tak ty nemáš čas?" zeptal se. "Ne." odpověděla. "Vždyť jdeš spát!" kývl hlavou na postel. "Právě proto… A vlastně dneska nemám ani moc chuť." přiznala se. "Ty?" vlezl dovnitř a přitiskl ji k sobě. Přikývla. "Blbost!" políbil ji. Zamručela a odstrčila ho od sebe. Nenechal ji odejít. Popadl ji za boky a znovu ji k sobě přitiskl, ale tentokrát byla zády k němu.

"Ani nevíš, jak jsem se na tebe těšil!" zašeptal jí do ucha. Ironicky s zasmála. "Ale vím." poznamenala a nepatrně zavrtěla zadečkem. Tiše zaúpěl, popadl ji do náručí a odhodil ji na postel. "Dej pokoj." okřikla ho, když ji začal hladit po rameni. Přitiskl se k ní, ovinul jí dlaň kolem krku a umlčel ji vášnivým polibkem. Poté, co se od ní odtáhl, zalapala po dechu. Byla naštvaná sama na sebe, že mu nedokáže vzdorovat. Zajel jí rukou pod košilku a hladil jí boky, záda, žebra… Bylo až k neuvěření, že už tohle ji dokáže tolik vzrušit. Vzdorovala však dál; překulila se na bok. Ohromeně se díval na její záda. Jak chceš, řekl si. Opět se přitiskl těsně k ní. Vyhrnul jí košilku a pohladil ji po prsou. Po chvilce byl tak vzrušený, že je vyloženě mačkal. Přerývavě dýchala. Teď to nehodlal vzdát, věděl, že má skoro vyhráno. Rukou zavadil o její kalhotky. Nedočkavě vnikl i pod ně a skoro se lekl vlhka, které ho přivítalo. Zasténala. Cítila, že jeho nástroj pod kalhoty tvrdne ještě víc, i když se sama sebe ptala, jestli je to možné. Prudce vydechl. "Strašně vás chci vošukat, slečno. Smím?" zeptal se. "Smíš…" vydechla spokojeně dívka. Usmál se. "Nikdy bych nepochyboval o tvé odpovědi!"

Kapitola čtvrtá

Sun, 02 May 2010 18:16:48 +0200

Člověk má v srdci místa, o nichž nemá ani potuchy.Teprve až se zaplní bolestí, doví se o jejich existenci.

*****

Druhý den u snídaně si Pobertové přisedli ke svým chráněnkám. "Ahoj." usmál se Remus a sednul si vedle Lily, která seděla vedle Bess. Z druhé strany si chtěl sednout Peter, ale Sirius ho chytil za límec a odstrčil ho stranou. "Ahoj, zlatíčko." políbil Bess na tvář. "Neříkej mi zlatíčko, prosím." řekla Bess, spíš svému toastu než Siriovi. "Tak jak? Sluníčko, beruško, hvězdičko?" zasmál se Sirius. Bess se k němu otočila a chtěla mu řádně vysvětlit, že tolik se přetvařovat nemusí, ale Sirius vytušil její záměr, položil jí dlaň na tvář a dlouze ji políbil. "Usmívej se trochu, lásko. Takhle náš vztah nevypadá moc věrohodně." zamrkal na ni Sirius.

Bess se svůdně usmála. "Tohle ti neprojde, ty zmetku!" dál se smála. Sirius položil své čelo na její. "Nevím, co by mi mělo projít, kotě…" zašeptal. "Nemysli si, že mě můžeš líbat, kde se ti zachce!" sykla. "To si nemyslím, můžu…" odtáhl se od ní. "Stejně seš moc upjatá na to, aby ses pořádně odvázala." Bess uniklo slabé ´tss´, ale dál si Siriuse nevšímala.

"Tak kam dneska pudem?" zeptal se Sirius ostatních. "Co takhle na Prašivku?" navrhla Lily. "Co to je?" zeptal se Peter. "Na kraji školních pozemků, za jezerem, je malikatej splávek. Je tam nádherně, zvlášť teď, na jaře." "Tak jo," usmál se Remus. "Já nemůžu." ozvala se Bess. "Jakto?" zeptal se Sirius. "Jo, jakto?" přidal se James, na kterého byla přilepená Chelsea. "Chci se učit." "Učit se můžeš i tam." usmála se Lily. "Já," Bess se podívala na Siriuse. Vypadal napjatě. "No tak dobře." souhlasila nakonec.

*****

"Tak už jdeš?" volala Lily na Bess. "No jo," ozvala se Bess z otevřených dveří.

Když konečně přišla, čekalo ji překvapení. James s Chelseou se líbali a Lily stála nasupeně mezi Siriusem a Peterem. Bess střelila po Siriusovi nechápavým pohledem. "No oni to nepředstíraj!" pohodil hlavou. Za jeho slovy, jako by se skrývala výtka. Bess si odkašlala. "Může mi to někdo vysvětlit?" Chelsea se od Jamese odtáhla. "Znáš to," mrkla na Bess, které neuniklo, že se James pokradmu dívá na Lily. Bess se zamračila: "Ne, neznám!"

*****

"Už tam budem?" skuhral Peter po půlhodině cesty. "Skoro." pousmála se Lily. "To chce výdrž, Peteře." škádlil ho James. "Bess, kde se flákáš? Pohni zadkem!" zakřičel na ni Sirius. Bess je otráveně doběhla. Celou dobu čeká na chvíli, kdy by se mohla vytratit, ale Black jí to vždycky pokazil. "Copak, princezno? Bolej tě nožičky?" zamrkal na ni, když se znovu ocitla v kruhu přátel. "Jo, abys věděl!" vyplázla na něj jazyk.

Sirius pokrčil rameny a popadl ji do náručí. "Pořád bolej?" zeptal se se smíchem na tváři. "Ne, můžeš mě postavit na zem?" zabodla mu prst do hrudi. "Ne, můžeš ty přestat bejt tak protivná?" dobíral si ji. "Nebyla bych protivná, kdyby ses nechoval jako debil!" nakopla ho nohou do boku. "Fajn, tak si jdi po svých." pustil její nohy bez varování na zem.

"Nechcete toho nechat?" zeptal se Remus. "Jo, nechme toho." otočil se Sirius na Bess. Ta už otevírala pusu, ale když pohledem zavadila o Lily, ihned ji zavřela. Chtěla jít za ní, ale Sirius to špatně pochopil a myslel si, že jde k němu. "Uhni, troubo!" obořila se na něj a došla k Lily.

"Lil? Děje se něco?" zeptala se jí. "Podívej se na ně!" pohodila hlavou k Jamesovi a Chelse. "Co je s nimi?" divila se Bess. "Jak se pořád muckaj, cucaj, objímaj…" hlas se jí zlomil. "Lily?" Bess jí položila ruku na rameno. Lily zavrtěla hlavou. "Ty brečíš?" zeptala se Bess. "Prosím, nebuď tak blbá, jako já! Chodíš se Siriusem Blackem, proboha!" šeptala Lily. Bess mlčela. "Bess, prosím. Podívej se na mě! Vždyť je to úplně samej případ! Nechtěla jsem si to přiznat, ale mám Jamese ráda."

*****

"Tak jsme tady." upozornila ostatní Chelsea. "Všimli jsme si." rýpnul si Sirius. "Kde se couráte?" zavolal James na Bess s Lily. "Už jdem." špitla Lily. "Hlavně klid." zašeptala Bess povzbudivě, došla k Siriovi, nesměle ho vzala za ruku a usmála se na něj. Slíbila totiž Lily, že to s ním zkusí. Sirius se na ni nechápavě podíval. Bess pokrčila rameny. "Tý jo," vykřikl Peter, když spatřil nádheru, co se otevírala před nimi. Břehy plné květin tu omývala průzračná voda bystré říčky, která tekla z jezera. "Jakože o tomhle místě nevíme?" divil se James. "Nikdo sem nechodí, protože je to tak blízko Zapovězeného lesa." mrkla na něj Chelsea. "Je tu krásně." uznal Remus a natáhl se do měkké trávy, do stínu pod vysoký dub. "A nejlepší je, že o tomhle místě nikdo neví." usmála se Bess a zhluboka se nadechla svěžího vzduchu.

*****

"Jak jste na tohle místo přišli?" zeptal se James Chelsey, když se všichni pohodlně usadili. "Už si nevzpomínám, jak to přesně bylo, ale jednou v noci jsme chtěli provést jeden rituál a Lily měla celej večer špatnej pocit. A potom se ozvalo děsivý zavití a my jsme se rozutekli. Netuším, co to bylo, ale bylo to strašidelný! A tak se nějak stalo, že se Lily dostala až sem." "Nebyl ten večer úplněk?" zeptal se James. "Jak to víš?" podivila se Chelsea.

*****

"Peteře, tam dávej pozor." zavolala na něj Lily, která seděla na úzkém kamenném můstku a dívala se na vlnky, které vytvářel proud. Peter jí odpověděl něco v tom smyslu, že není blbej, jenže v zápětí mu ujela noha a on zahučel do ledové vody. Lily se začala smát. "Proboha!" křičela v záchvatu smíchu. "Pojďte mu někdo pomoc!" zavolala na ostatní. Ke břehu přiběhl Remus, popadl Petera za límec a vytáhl ho na břeh. "Co to…?" kuckal Peter. "Já jsem ti to říkala." smála se Lily. Peter se zamračil. Byl na něj srandovní pohled; ústa měl zimou fialová, vlasy přilepené v obličeji a klepal se jako osika. Lily s Remusem opět vyprskli smíchy, Lily vytáhla svou hůlku a namířila na Petera. "Co děláš?" vyjekl Peter. "Neboj." zalykala se Lily a zamumlala zaklínadlo. Z Petera se vznesl oblak páry. "Děkuju." špitl Peter, kterému bylo v suchém oblečení mnohem příjemněji.

*****

"Co ta změna?" zeptal se podezřívavě Sirius. Bess pokrčila rameny. "Sám jsi to řekl… Musím trénovat." "Aha."přikývl Sirius pochybovačně. "Nech si to. Máš bejt rád!" zamračila se Bess. "Jsem rád." ubezpečil ji. "A jakou máš představu o tom našem tréninku?" škádlil ji. Bess pokrčila rameny. "Prostě se ke mně chovej, jako ke svojí holce." "Ale to nejde…" "Jakto?" zvedla k němu zrak. "To bysme tu vedle sebe jen tak neseděli." ušklíbl se na ni. Bess tázavě pozdvihla obočí. "To bych tě takhle popadl…" chytil ji za rameny a položil ji pod sebe do trávy. "A takhle bych tě celou zulíbal." A zlehka ji políbil na rty. Nechtěl, aby mu zase vynadala nebo při nejhorším utekla. "Stačilo, kdybys mi to vysvětlil ústně." zachmuřila se. "Taky že jo." zasmál se. "Překrucuješ každé mé slovo, Blacku!" zamračila se škádlivě. "Toho Blacka si odpusť, Sewellová. Pro tebe jsem Sirius." upozornil ji. "Oukej, Siriusi." rozesmála se Bess.

*****

"Kolik je hodin?" zeptal se James Chelsey. "Půl dvanácté." odpověděla a chtěla se líbat, ale on se odtáhl. Tázavě se na něj podívala. "Musím jít... Filch čeká." připomněl jí. Chelsea se od něho nechtěně odtáhla. "Musíš tam jít?" zeptala se otráveně. "Musím. Když tam nepůjdu, budu mít další tresty navíc!" "Už jdeme?" ozvala se Lily. Všimla si, že James vstává, ale nechtělo se jí přerušovat debatu s Remusem. James přikývl. Lily se zmoženě zvedla ze země a vydala se za Jamesem.

"Já jdu…"řekl James, když byli z doslechu ostatních. "Ale ty tu zůstaň, tvůj trest Křiklan nakonec zrušil." "Cože? Jakto?" James pokrčil rameny. "Byl jsem za ním a vysvětlil jsme mu, že ty žádnej trest dostat nemáš. Vzal to celkem v klidu." pousmál se. "Proč?" "Copak já vím?" "Ale ne! Proč jsi za ním šel?" "Přeci nestrávíš víkend mytím hajzlíků." schválně použil Siriův výraz. "Mě by to nevadilo." vyhrkla. James se zasmál. "Vážně?" Lily se zamyslela. "No, možná trochu jo, ale řekla jsem svůj názor, za tím si stojím. Co je oproti tomu jeden víkend?" "Sakra, Lily! Víš kolik mě to stálo přemlouvání? Šel jsem kvůli tobě za svým nejneoblíbenějším učitelem a ty to jen tak zahodíš? Zůstaneš tady!" rozhodl.

*****

"Pottere. Pojďte sem!" volala na Jamese Filch od svého "kabinetu". James k němu znuděně zamířil. "Tak co, Pottere? Zase jeden krásnej vejkend se mnou… To si užijeme." zakřenil se na něj, čímž odhalil svůj křivý, odporný chrup.

"Tak co mám vlastně dělat?" zeptal se James, když prošli snad celou školu. "V Havraspáru se někomu udělalo nevolno…" zašklebil se Filch. James nakoukl za dveře, které mu Filch ukázal. Teď je nevolno mě, řekl si v duchu. "Tohle uklízet nebudu!" zaprotestoval, ale Filch ho nemilosrdně strčil dovnitř a zabouchl dveře. "Po prdele!" zaklel James. "To si to ten, co to tu tak zeblil nemoh po sobě aspoň trochu uklidit?" kopnul do dveří.

*****

"Ten James je ale formát, co?" ušklíbla se Chelsea. Dívali se na Siriuse, který držel Bess v náručí a smál se nějakému jejímu vtípku. "Proč myslíš?" "Že ukecal Křiklana, abys tam nemusela. Však taky hoši dostali, co chtěli." Lily se zamračila. "Jak to myslíš?" Chelsea jí položila dlaň na rameno. "Nechtěli jsme ti to říct, ale teď už je to jedno. James řekl, že když se Bess vykousne s Blackem, že to zařídí." usmála se sladce. "Myslíš to vážně?" Chelsea přikývla. Lily se zvedla a nechala ji samotnou. Chelsea se za ní chvíli dívala, ale po chvilce se pohrdavě odvrátila.

*****

"Kde je Lily?" zeptala se Bess Chelsey. "Nevim." odpověděla Chelsea a strčila si do pusy žvýkačku. "Viděla jsem tě, jak s ní mluvíš a potom odešla. Co jsi jí řekla?" zvýšila hlas. Sirius jí konejšivě objal kolem pasu, ale odstrčila ho. "Co bych jí říkala? Jenom to, že James chtěl, aby ses vykousla se Siriusem. Jinak by za Křiklanem přece nešel." řekla s mávnutím ruky. "To přece není pravda! Proč jsi to udělala?" "Kouká mi po Jamesovi!" Chelsea na ni nechápavě pohlédla a se sprostými nadávkami na rtech utekla za Lily.

"O co ti jde?" zeptal se Sirius. Chelsea zdvihla obočí. "Ty huso blbá! To si jako myslíš, že když byl James do Evansový zabouchnutej tak dlouho, že ji jen tak nechá plavat? Kvůli tobě?" pohrdavě se na ni podíval. "Ne! Nechá tebe, holčičko!"

*****

"Pottere!" křičela Lily. Její hlas se rozléhal po chodbách, ale odpovědi se jí nedostalo. Proběhla celou školu, ale najít ho nemohla. "Jamesi Pottere!" zakřičela naposledy. "Evansová! Co tady ječíte?" ozvalo se jí za zády. "Pane Filchi, já…" zakoktala se Lily. "Potter je na druhý straně školy. Uklízí pánský toalety." Lily přikývla a rozeběhla se chodbou pryč od něj. Jamese našla, přesně jak Filch říkal.

*****

"Nazdar Pottere." pronesla vznešeně. "Lily. Co tu děláš? Říkal jsem ti, ať zůstaneš s ostatníma. Nechci…" "Nestojím o tvou pomoc, Pottere!" vyštěkla na něj. "Co se stalo?" "Ještě se ptá… A já blbá mu na to skočila!" "Skočila na co?" zeptal se nechápavě a postavil se naproti ní. "Na to, že bych pro tebe třeba mohla něco znamenat! Žes šel za Křiklanem kvůli mně!" vyhrkly jí slzy. "Vždyť jo…" "Nelži! Vím, že se kvůli tomu Bess musela líbat s Blackem!" James po ní natáhl ruku, ale nemohla se na něj ani podívat, natož aby se jí dotýkat.

Jenže on se nedal tak snadno odbýt. Chytil ji za zápěstí a přitáhl ji k sobě. "Pššt! Kdo ti to řekl?" "Chelsea!" vzlykala na jeho hrudi. James zatnul zuby. "Poslouchej mě Lily. Bess se se Siriusem nelíbala! Zeptej se jí… Musíš mi věřit." pohladil ji po vlasech. "Věříš mi?" podíval se jí do očí. Lily se kousla do rtu. "Lily, věříš mi?" zopakoval svou otázku. Přikývla na souhlas. "Věřím ti."

Svatba na dvakrát

Tue, 13 Apr 2010 17:27:43 +0200

**Milovat znamená uzavřít smlouvu a nemít záruku jejího dodržení, rozdávat se celý v naději, že nebude zneužito naší důvěřivosti a dostaneme vráceno stejné množství dobrodiní.**

>>Povídka<<

>>Postavy<<

Paula

Tue, 13 Apr 2010 17:22:24 +0200

Henry & Katarina

Tue, 13 Apr 2010 17:21:26 +0200

Angela & Lara

Tue, 13 Apr 2010 17:20:17 +0200

Svatba na dvakrát >> 12

Mon, 12 Apr 2010 19:19:27 +0200

**Žena má spíše důvod hněvat se na muže, že ji neuspokojil,

než muž na ženu, že mu nebyla po vůli.**

12.kapitola

"Myslíš, že se opravdu naštvala?" zeptal se Alex a rukou si zastínil výhled, aby dohlédl až k nedalekému altánu. "Nějak jsi nám vyměkl…" postěžoval si Alec a dloubl Cyrila do žeber. "To už jsem tu jen já normální?!" Cyril šokovaně otevřel pusu. "Co to meleš za žvásty? Chceš jednu koupit?" pohrozil mu pěstí. Alex se potyčky ihned chytil: "Dobře si to rozmysli! Jsme dva." rozchechtal se, když si všiml Alecových rozpaků. Ruce měl zatnuté v pěst a kloubky bílé jako stěnu. V obličeji mu naskočili červené skvrnky. "Však vy ještě uvidíte." povzdechl si a společně s bratry se rozesmál. Vůbec mu nevadilo, že je nejmladší, ba naopak. Když chodil do učení, měl o zábavu vždycky postaráno. Jen slovíčko stačilo a už se za něho bratři rvali jako lvy. Cyril vyskočil na dřevěné molo a dlouhými, vláčnými kroky došel až na konec, kde ze sebe shodil dlouhý kabát a černé boty. "Alecu, Alecu! Stejně nemáš pravdu." "V čem?" podivil se mladík. Alex strčil do Cyrila, který se zakymácel, ztratil rovnováhu a pak se žuchnutím dopadl do rozbouřeného moře. Voda se zpěnila a za nedlouho se z vln na hladině objevila Cyrilova hlava. "Nebo sis to snad rozmyslel a už nechceš být knězem?!" Rozzuřený Alec se nezdržoval odstrojováním. Rozeběhl se a skočil za bratrem ukázkovou šipku. "No počkej!" Alex je pobaveně sledoval, jak dovádí. Padla na něho nepoznaná melancholie. Asi opravdu vyměkl… Otočil se na patě a nedbaje kapek se pomalu vydal za svou snoubenkou, kterou spatřil se svojí sestrou na útesu s vyhlídkou.

"Paulo?" Otec se objevil z nenadání v hale. Čapl ji za loket a dotáhl ke schodům. "Už jsi zase byla s tím pobudou?!" řekl podrážděně. Obrátila oči v sloup a bolestivě sykla: "Ne!"
"Takovouhle tě neznám." hlesl tiše. "Kdyby tě jen viděla maminka."
"Taky tě otče neznám s tak špatnou náladou." špitla Paula a posadila se na schody. "Pochop, já Coopera miluji!" zavrtěl nechápavě hlavou a Paula se jen divila, že ji nezačal poučovat o tom, jak by si zkazila život s obyčejným kočím, který je teď navíc ještě bez práce. Viděla, že to nikam nevede. S povzdechem se zvedla a vydala se po schodech vzhůru. "Až se vyvztekáš, přijď prosím do mé pracovny. Probereme to, co jsme včera nestihli." oznámil jí lord Hewitt, který jí dosud propaloval pohledem od paty kamenného schodiště. Němě přikývla a jako tělo bez duše se vydala do svých komnat.
Když za sebou uslyšela zaklapnout dveře, v mrákotách se svezla do velkého ušáku a nohy natáhla na podpěrku naproti. Zaklonila hlavu a zavřela oči. Večer se čekáním nevyspala, zbytečně! I brek, který po půlnoci dusila s hlasitými vzlyky v polštářích. Po chvíli usnula a její černý sen doprovázel muž, který slíbil že přijde, ale neudělal to… Bylo jí špatně! Bolela ji hlava, a proto snad byl její sen tak hektický. V jednu chvíli rajtovala na koni a v druhé chvíli se skláněla nad kolébkou a v ruce držela dva uzlíčky malých dětiček.

"Pane Alexi!" volal na něho dívčí hlas. Hned poznal Polly, která stála pod nevelkým stromem a křenila se na něho. Vlasy měla rozpuštěné; v chomáčcích jí spadali na odhalená ramena. Klepala se maličko zimou, a proto se hned zeptala: "Nechtěl byste mě jít zahřát?" Alex se rozhlédl po pláži. Ještě přeci není ženáč, tak co by si neužil? Přiskočil pod vysoký tis a usmívající Polly přitiskl ke kmenu. "Věděla jsem, že přijdete!" pronesla věštecky Polly "Vždycky se vracíte!" Alex jí nechal domluvit a pak jí s úsměvem políbil. Zatmělo se mu před očima, hned poté, co ucítil tvrdé bradavky Polly. "Co to sakra dělám?!" Zaklel a odtrhl se od té ženštiny, která si vykasala sukně, a už mu nabízela své služby "Nemáš být náhodou v kuchyni, Polly?" zeptal se mrazivě Alex, čímž Polly doslova vymazal úsměv z tváře. Prudce nabrala do nosu vzduchu a pak křikla "Ta mrcha měla pravdu! Už nejste, co jste býval! Jste nafoukaný tupec, co se honí za bohatě vyšívanou suknicí!" Alex uhodl, na co naráží, a tak Polly zpražil káravým pohledem "Je to moje snoubenka, a pokud nechcete přijít o místo, tak si dobře rozmyslete, co říkáte!" Polly mu vrazila facku. "Přece jste mi slíbil tykání!" Rozbrečela se a s hysterickým smíchem se ztratila v nedalekém lese. Ze stínu vysokého tisu se vynořil Cyril: "Čekal jsem, že jednou dospěješ rozumu, ale že tě k němu dovede ženská…" Za ním jako pejsek běžel promočený Alec a opět kroutil nechápavě hlavou. "Jak se můžete upnout jen na jednu ženu? To nechápu!" "Ty jich máš snad víc?" ptal se pobavený Cyril.
"No a?" Alex se zazubil. "Moc to kázání v kostele vážně nebereš, co? Oni vás nepoučili o celibátu?" Cyril se rozesmál. "Nejspíš si jenom nedával pozor. Viď, Alecu?" Alec se zamračil. "Neutahujte si z církve! To je vážný přestupek. Takhle se do nebe nedostanete…" "Myslíš hřích?" zeptal se s povytaženým obočím Cyril. Alec jen němě přikývl. "Tak to půjdeme za všechny ty ženské do pekla!" rozchechtal se Alex, který šel společně s Cyrilem do kolen. "Jak všichni? Jen vy dva." "A ty ne? Tvoje hříchy s Monikou se snad nepočítají?" kroutil nevěřícně Alex. "Ne! Já totiž uspokojuju jí, ne ona mě." "A neměl by si spíš ty uspokojovat boha, než ženskou?" smál se dál Cyril. "Ty!" Alec se opět neudržel a vrhl na bratra. Vždycky to tak dopadne, pomyslel si Alex.
"Já na rozdíl od tebe nejsem na chlapečky!" Cyrila se to nijak nedotklo a dál se smál mladšímu bratrovi, který se svíjel v křečích. Žádné souboje! Lechtání na něj platilo.

S vyjeknutím se probudila a zjistila, že je v pokoji tma. Poslepu nahmatala kliku dveří a v chodbě vyhledala nejbližší svíci, kterou by si posvítila na cestu. Pochybovala o tom, že by byl snad otec ještě vzhůru, ale i přes pozdní hodinu hodlala vyhledat Helgu, která přijela společně s otcem a ostatními sloužícími, aby jí připravila koupel.

"Ááá…" vystrašeně vyjekla, to když jí někdo pod nohy postavil kýbl s vodou a opět za sebou zavřel dveře, které vedly do kuchyně. Dveře se opět otevřely a propustili do uzoučké chodbičky proužek oranžového světla. Stál tam Fergus a v ruce držel meč! Paula vyjekla nanovo a nechtěně uhasila plamínek mihotajícího se světla. Stála v obrovské louži špinavé vody a u nohou jí leželo něco hebkého a malého. Nehýbalo se to, tak si Paula myslela, že je to špinavý hadr.
"Ani se nehni, zloději!" syčel rozklepaným hlasem Fergus. "Hni sebou a probodnu tě skrz naskrz." hrozil dál už pevnějším hlasem, to když slyšel, jak Paula vylekaně zalapala po dechu. "Helgo, přines svíci. Ať si na toho zlodějíčka pěkně posvítíme!" zahulákal směrem do pokoje Fergus. V tom okamžiku Paula ucítila špici meče na kostnicích korzetu. Sevřelo se jí hrdlo úzkostí, že se těžko mohla pokusit o protest, nebo jen vyvrácení té hlouposti, že je zloděj! Dveře se teď už otevřely dokořán a v nich stála baculatá Helga, které svíce osvěcovala oválnou tvář, rámovanou černými loknami vlasů. Když přiblížila svíci blíž k Paulině tváři, zdálo se, že je zralá na mrtvici. Fergus s překvapením upustil meč, který se s řinčením roztančil po dlaždicích. Oba dva zbledli. Paule se to zdálo tak legrační, že se nezmohla ani na pořádný slet nadávek a rozkazů, jen se mile usmála a prošla kolem těch dvou do velké, černé kuchyně. Ti dva se otočili do místnosti čelem a lustrovali ji pohledem. "Nevím, zda si to můžu dovolit, ale z vás je Paulo děvče jako lusk!" koktala Helga. Utřela si zpocené ruce do sukně a pobídla jí, aby se posadila, že hned slečně připraví něco k snědku. Fergus sebral ze země meč a bez sebemenší omluvy se s tváří bílou jako stěna ztratil ve tmě chodby. "Co bylo v tom kýblu?" zajímala se Paula, která se snažila prokouknout šero místnosti. Helga se otočila od plotny, kde ohřívala slaninu a pár mastných brambor a usmála se "Naše kočka Dianka měla koťata, ale protože by jich bylo moc, museli jsme je utopit. Bylo jich deset." Paula pobledla znechucením "Všechny?" Helga zavrtěla hlavou "Ale co vás nemá! Ještě jedno žije…" zavrtěla nechápavě hlavou "Zřejmě bude chytřejší! Uteklo." povzdechla si Helga. "A kam?" Paula se usmála. Měla geniální plán "Už žádné zabíjení koček, ano? Kdo vám vnuknul takový nápad?" pustila se svou prořízlou pusou do chudáka služebné, která se teď červenala zahanbením. "Váš otec." špitla tiše Helga a vytáhla z proutěného košíku malý raneček modrých chloupků. "To je to kotě! Je chudinka celé vyděšené." Paula se pro něho natáhla a přitiskla si ho na prsa "To já jsem byla taky, malý." Pohladila ho po malé hlavičce a šeptla "Neboj se. Už bude dobře!" Postavila se k odchodu, ale Helga ji nehodlala jen tak pustit "K, slečno? Váš otec mi nařídil, abyste dostala řádně najíst."
"Na jídlo nemám ani pomyšlení. A otci vyřiďte, že mě v pracovně jen tak neuvidí! A taky, že je to pěkný tyran! Takhle trápit chudáčky kočičky." Vyšla se skloněnou hlavou ze dveří a po tmě se potácela zpátky do svých komnat. Kvůli malé kočičce dočista zapomněla na koupel, kterou si chtěla nechat poručit. Usmála se na kotě: "Počkej, až tě uvidí Cooper! Ten bude mít radost…" Vzpomněla si na jeho lásku k zvířatům, poznala to podle toho, s jakou péčí se staral o koně. On jim rozuměl. Po tváři jí z oka stekla slza, která dopadla mlčícímu kotěti na hlavu, které pak hlasitě vypísklo. Paulo to rozesmálo. Políbila ho na hlavičku a přikývla: "Máš pravdu! Cooper se vrátí, společně to zvládneme, viď, Nebojso!"

Angela se smála a její zvonivý smích přerušoval sem tam hrom, čí záře blesku, které protínali oblohu. "To nechali tvému bratrovi přivést sochy nahých mužů?" Abbel se rozvalila na mokrou zem a bylo jí příjemně "Jo. Jak říkám, měsíc se s nimi nebavil! Ale k něčemu jsou přece jen dobré!" Angele si klekla a skryla tvář do dlaní "To teda ale nechápu k čemu…" "Nemusíš se stydět!" mrkla na ní Abbel a pak vstala a do ruky uchopila mužský orgán jedné sochy "To je David. Teda, já mu tak říkám! Bratříček mi totiž prozradil, že jeden z jeho milenců se mu dost podobá…" "To snad né…" zakvílela Angela a otočila se k přítelkyni zády. "Obličej má ale opravdu pěkný, to ano…" Pokračovala Angela v hodnocení sochy. Abbel jí však vyvedla z omylu "Ale já nemyslím podobu jeho tváře." Dívka se rychle otočila, aby spatřila Abbel, která ukazuje na mužský orgán "Ale jeho!" "Ach néé…" "Ale jo." Zasmála se Abbel "Jsi ještě takové dítě! Ale mužský orgán by si měla znát." Angela zavrtěla odmítavě hlavou. "Alex by se určitě zlobil." "Proč? Že sis jako první prohlédla Davida a ne jeho?" "Ale… tak to není, já už jsem viděla... Alexe." Řekla otřeseně Angela. "Nevěřím ti!" usmála se Abbel. Angela nevěděla, zda to myslí přátelsky, či nikoli a proto jen tiše šeptla "Neměli bychom se skrýt před deštěm?"
"Nevšimla jsem si, že by ti byla zima…" podotkla zamyšleně Abbel a sledovala jí zrakem "Mám radost, že mám tak báječnou švagrovou." Dloubla jí loktem do ramene a na předešlý problém se svatbou si už ani nevzpomněla. "Kolik ti vlastně je, Angie?"
"Devatenáct… Bylo." Upřesnila. Angela byla nadšená, že našla v mladé žena dobrou přítelkyni. "Není to tak špatné, když si mohu…" kousla se do rtu, to přeci nechtěla říct! Abbel jí sledovala s úsměvem "Co můžeš?" Angele opět zrůžověli tváře jako dvě růžičky "Nevím, zda se hodí, abych o tom mluvila takhle hlasitě!" Abbel jí opět rozpoutala jazyk "Myslíš o sexu?" "No…" Angela se výmluvně zadívala k starému hradu a usmála se "Vlastně ano." Dívky se do sebe zavěsili a Abbel jí ještě stačila prozradit "Víš, mně je dvacet čtyři." A dál šokovala Angelu, která se s podobným tipem žen setkala poprvé "A tady v okolí se o mě traduje, že jsem chladná stará panna! Přijdu ti stará?"
Angela zavrtěla hlavou. Bylo jí maličko trapně a stísněně, ale dívčin smích jí přivedl na jiné myšlenky, a tak společně vpadli do domu, kde se služebná Monika upravovala před velkým zrcadlem a skoro si žen ani nevšimla.

Katarina dopadla do prostorné postele. Vykřikla. "Nehejhej se, kočičko!" zavrčel na ni hrubián, který ji nesl celou cestu až do tábora. Katarina se překulila na břicho a snažila se slézt z postele. "Řek jsem, aby ses nehejbala!" zakřičel na ni. "Nebudu tě poslouchat!" zakřičela vyděšená Katarina. "Ale budeš!" ujistil ji muž a vrhl se k ní. Katarina znovu vykřikla, v mžiku přelezla postel a běžela ke dveřím. Než je stihla otevřít, byl muž u ní. Chytil jednou rukou kolem pasu, druhou ji zajel do vlasů a trochu ji zatahal. Zřejmě jí nechtěl ublížit, ale uniknout ji nechat nehodlal. Znovu ji dotáhl k posteli a strhl na ni Katarinu, které se do očí pomalu hrnuly slzy zoufalství a vzteku. "Pusť mě, ty prase!" křičela na něj. Zamáčkl ji do peřin a přitiskl svá ústa na její. Katarina sebou zmítala. "Uklidni se!" přikázal jí. "Nikdy!" zakřičela Katarina a kopla ho do holeně. Muž zavrčel. Katarina vztekle zakřičela a vlepila mu facku. Popadl ji za ruku a znemožnil jí pohyb. Vtěsnal své koleno mezi ty její a přitiskl své stehno co nejtěsněji k těm jejím. "Dej ty pracky pryč!" křičela Katarina.

Za dveřmi se ozval nějaký hluk. Dveře se rozletěly a za nimi stál chlap s širokými rameny, rozcuchanými vlasy a klackem, který značně připomínal kyj. "Vstávej!" přikázal muži, který se snažil Katarinu znásilnit.

"Jé, vy teda vypadáte, pani!" spráskla ruce dívka, které mohlo být tak sedmnáct. Angela se usmála: "Venku maličko mrholí." "To nám to pěkné počasí dlouho nevydrželo, co?" rozesmála se Abbel a v mokrém šactvu se svezla na pohovku. Angela si nejistě sedla do proutěného křesla a nechala si Monikou podepřít nohy. "Děkuji." špitla a zrakem pozorovala, kdy se otevřou dveře, a do salonu vpadne Alex s bratry.
"Jak je hrad velký?" zeptala se z nenadání Angela. "Neboj se, velký! Určitě se sem vejdeš."
"I tak… Mohla bych mít vlastní pokoj?" "To rozhodně nepřipadá v úvahu!" Angela se lekla, když spatřila skoro nahého Alexe za svými zády. Zasténala a vzdorovitě pohodila hlavou. "Tak to mi nezbývá nic jiného, než spát tady." Pokud si myslel, že jí šokuje, spletl se. Ale překvapit jí se mu podařilo bravurně. Objal ji kolem ramen a vtiskl jí polibek na ouško.

"Co říkáš teplé koupeli, drahoušku? Potřebuješ ze sebe smít tu špínu! Kde jste proboha váleli, Abbel?" Nezdvihl pohled ke své sestře, ale ze svého místa pozoroval Angelin výstřih, ve kterém se dmula plná ňadra. Mokré šaty jí přilnuli ke stehnům a zdůraznili tak její oblé tvary.

"Ještě tři týdny, drahý! Víte?" pohodila hlavou. Pak prudce vstala a ramenem vrazila do Alexovi čelisti. "Jsi v pořádku?" vylekala se Angela a dlaní si promnula rameno. Abbel se smíchy zvedla z pohovky a zmizela na točivém schodišti z černého kamene, který byl pokrytý zeleným kobercem. Zanechávala na něm stopy, které se za mák nelíbili Monice, která se s nafouknutou tváří odbelhala ze salonu a nechala Angelu s Alexem o samotě. Ach to ne, pomyslela si Angela a snažila se dostat co nejdál od jeho osoby. "Máte tu zajímavé zvyky, Alexi." podotkla tiše.
"Všechno se změní, až se společně nastěhujeme do domku na druhé straně panství." slíbil jí důvěrně šeptem. "Neříkal jste, pane, že máte v plánu odplout?"
"Myslíš snad, že tě tu nechám samotnou?" "To by mi pomohlo…" ujelo nechtěně Angele. Proto si přikryla dlaní ústa. "Ale, ale…" Alex se jí podíval do očí a Angela si všimla jeho vztyčeného údu. Shrbila se smíchem, div se za břicho nepopadala. Alex tiše pozoroval, jak škytá a nemůže se pořádně nadechnout. Posadil se na pohovku, kde předtím seděla Angela, a natáhl si nohy. Dívka se mu zahleděla do tváře a pak sjela pohledem níž a opět se usmála. "Co? Jsem ti k smíchu?" Angela zavrtěla hlavou, a nedokázala dlouho předstírat a opět vybuchla v smích. "Tak proč se směješ, drahá?"
"Vy…vypadáš… jako David." "Kdo?" zeptal se nechápavě Alex, který si zřejmě neuvědomil, že tak říká Abbel jedné soše v zahradě. "David…" Zřejmě mu to došlo, protože se začal smát společně s Angelou. Byla překvapená, že mu nevadí, jak se o něm vyjádřila. "Byla ses vzdělávat, je to tak?" Pokrčila rameny.
Salonu vévodily dva krby. Každý velký, jako lidská postava. Nad nimi vysel vždy jeden obraz. Na jednom byl pohledný muž a na druhém tuze krásná žena. "To jsou tvoji rodiče?" zeptala se Angela.
Angelo? Angelo! Jsi v pořádku? Angela se zatetelila blahem, že se jí konečně ozvala Lara. A co víc, je na cestě, aby jí zachránila! Nevnímala Alexův hlas, který se jí pokoušel probudit z chvilkového transu, který zapříčinila odpověď, kterou Angela hodlala Laře poskytnout ihned.
Jsem. Ale pospěš si prosím! Nevím, jak dlouho tu vydržím.
"Děje se něco?" zeptal se nejistě Alex, který sledoval otupělou Angelu, která stála naproti němu, jako tělo bez duše. "Cože?" vyhrkla a opět se vrátila do reality. Zvedla tázavě k Alexovi tvář, ale on toho hned využil. Neodpověděl a přisál se na její rty. "Jsem tak rád…" Zbytek jeho slov už neslyšela. V hlavě jí vířili Lařina slova.
Snažím se! Myslím, že Katarina začíná něco tušit. Stále se mě vyptává, jak to všechno o tobě vím.
Angela doslova slyšela, jak Lara v duchu kleje. Pousmála se.
"To je výborné Angie, že semnou souhlasíš!" Dívala se na Alexe, který držel její prsty u svých úst. Vytrhla se mu a rozeběhla po schodišti pryč od něho. Sakra, na co mu to vlastně přikývla?
Já mám horší problémy! Už se mi zase vrátila otupělost…Nemůžu se ti věnovat, odpusť, nebo si budou myslet, že jsem blázen!
Sestra jí odpověděla v zápětí.
A nejsi?
Ne!

"Je vám dobře?" zeptal se Johny. Lara na rozdíl od Angely otupělostí netrpěla, ale díky alkoholu také nebyla plně při smyslech. "Já… Ne!" přiznala potom, co se jí zhoupl žaludek. Johny si povzdechl a postavil Laru na nohy. "Držte se mě." Vzal ji do náručí. "Co to děláte?" vyjekla Lara a chtěla se od něho odtáhnout. "Nechte toho, Veronico!" okřikl ji. "Co to děláte?" zopakovala. "Příště až vám bude zima, tak vás zahřeju jiným způsobem!" obrátil oči v sloup. Laře se sevřelo hrdlo. "Jak?" špitla. "Tak, jak by vás jistě zahřál váš manžel." "Nemám manžela!" podotkla Lara. Johny se ušklíbl. "Ale no tak… Jistě jste alespoň zasnoubená." "Nejsem!" bránila se Lara, a protože Johny vycházel úzké točité schodiště, přitiskla se k němu blíž. "Takže jste volná." zkonstatoval Johny. "Ano, jsem volná! A jsem na to pyšná, abyste věděl!" praštila ho koketně do hrudi. Johny se zasmál. "Nevíte, co říkáte!" "Vím! A teď mě postavte na zem! Moje sestra na mě čeká!" "Vaše sestra? Myslíte tu dívčinu, kterou jste tak úporně bránila, Veronico?" "Cože? Ne! To je Katarina. Má přítelkyně." "Tak přítelkyně." Nohou kopl do dveří, které se rozletěly jako by nic a postavil Laru na zem. "Á, ložnice!" usmála se Lara. "Moc vám děkuji, Johny. Půjdu si lehnout." zamrkala na něj, otočila se a chtěla se rozeběhnout k posteli, ale chytil ji za zápěstí a otočil ji čelem k sobě. "Pardon, ale do mojí postele vás takhle špinavou nepustím." Lara se na něj nechápavě podívala. Johny ji vytáhl z ložnice a táhl ji za sebou až k další místnosti. V rohu stála mohutná dřevěná káď a vedle ní stolek s různými druhy mýdel. Lara se rozesmála. "To je vaše koupelna, pane? Vsadím se, že by se v té kádi dalo i plavat!" "Můžete to vyzkoušet." usmál se. Lara se znovu rozesmála a doklopýtala ke kádi. Najednou se prudce otočila až se jí vlasy rozevlály kolem obličeje. "Je tam voda."

"Dej si pohov, Seane!" zakřičel na něj muž, aniž by přestal Katarinu ochmatávat. "Řekl jsem vstávej!" pohrozil mu Sean. "V klidu, kamaráde… S touhle malou žábou by to stejně neztálo za nic." odfrkl si a pustil Katarinu. Ta si okamžitě vykasala sukně snažila se proběhnout kolem Seana pryč, jenže ten ji pustit zřejmě nehodlal. "Pusť mě!" vykřikla Katarina. Od jednoho ničemy se dostala do spáru druhému. "Radši bys utekla? Věř mi, že venku jsou mnohem horší chlapy, než je ten, kterýmu sem tě právě sebral." "Nemluv o mě jako o nějaké věci! A postav mě na zem! To mají muži tady ve zvyku ženy nosit?" peskovala ho. "Jenom ty neposlušné." Katarina se zamračila. "Žádné ženy jsem tu neviděla!" Sean se zasmál "To proto, že jsme právě přišli z výpravy. Co myslíš, že teď dělá víc než polovina našim mužů?" Katarina otevřela pusu a začervenala se. "Ale vy…" znovu se začervenala. "Já mám dneska na starosti tebe." "Ale-" "Vezmu tě k sobě. Tam se najíš, umyješ a půjdeš si lehnout. Rozumíme si?" Katarina zdrženlivě přikývla.

Henry stál na kopci nad údolím a pozoroval zapadající slunce. Čekal na svého dlouholetého přítele. Novinky, co pro něj měl byly vskutku zajímavé. To, že se lady Bowelová a její přítelkyně dostaly až sem, a že má příležitost lépe se seznámit s Katarinou. Chtělo se mu tuhle malou žábu naučit, jaké je to být doopravdy s mužem.

"Henry?" ozvalo se za ním. Otočil se. "Maxi." zvolal nadšeně. Přátelsky se objali a poplácali po ramenou. "Ty teda vypadáš!" zasmál se Max Henryho novému vzhledu. Henry pokrčil rameny a podrbal se na plnovousu. Max se rozesmál. "Tak povídej. Co se tam děje?" zeptal se.

Henry se posadil na zem, a když si Max přisedl, tak spustil: "Dneska se celá ta banda vydala zase na lup, a když jsme projížděli skrz západní les, chlapy zaslechli nějaké hlasy. Samozřejmě se šli podívat a neuvěříš mi, co se pak stalo. Lady Lara ve snaze bránit lady Katarinu propíchla jednomu z těch bastardů pupek." "Lady Lara?" "Neboj se, ani jedné z dam se nic nestalo. Lady Laru si vzal do péče Mike Sifone(mezi těmi lumpy známý jako Johny) a o lady Katarinu jsem se postaral sám." mrknul na něj. "Takže jsi ji…" odmlčel se Max. "Ne, Maxi, nezneužil jsem ji. Zatím ne." "Zatím?" Henry se postavil a protáhl se. "Zatím…"

Svatba na dvakrát >> 11

Mon, 12 Apr 2010 19:15:19 +0200

**Život je neustálým přizpůsobováním vnitřních situací vnějším.**

11.kapitola

"Kam to jdeme, milady?" šeptala Katarina, když ji Lara ještě před úsvitem vytáhla z její komůrky. Lara si dala prst přes rty a ukázala na schodiště končící v hale. "Na tak, Katarino, nezdržuj!" pobídla ji. Katarina pochopila, že chce Lara utéct. Když došli do stájí, zůstala Katarina stát ve dveřích, zatímco její paní pokračovala v cestě. "Katarino!" okřikla ji, když zjistila, že ji nenásleduje. "Tohle není správné, má paní. Nechtějte po mě, abych jela s vámi." žádala ji Katarina.

Jenže Lara byla neoblomná, opařila Katarinu přísným pohledem a prudce kývla hlavou k jednomu z koní. "Pojedeš se mnou za sestrou! To je rozkaz." oznámila jí. Katarina si povzdechla, svěsila hlavu a došourala se ke koni.

"Není to zas tak strašné." prohlásila Lara, když vyjeli z nádvoří. Katarina pokrčila rameny a pobídla koně do cvalu.

Přibližně po hodině jízdy se zastavili, aby si odpočali. Katarina podala Laře krajíc chleba a kus sýra. "Omlouvám se, nic lepšího bohužel nemáme." omlouvala se. Lara přikývla a s chutí se do chleba zakousla. "Neboj se, Katarino. Podle Angely budeme na panství bratra lorda Willise do setmění." Katarina přikývla, ale v duchu si myslela své. Navíc, jak mohla Lara vědět, co je s Angelou?

Když dojedli, znovu nasedli na koně a jeli dál.

"Laro!" zakřičela vztekle Paula. Lord Colby, kterého výjimečně na své tvrzi ubytovala, jí právě oznámil, že lady Bowelová není k nalezení. "Díval jsem se všude." řekl Max odměřeně. "Já tu holku namouduši přerazím!" zavrčela Paula. Max skryl úsměv mírným odkašláním. "Vyptával jsem se mezi služebnictvem, ale nikdo nic neví. Tedy až na jednu malou dívenku." usmál se. "Povídejte." vybídla ho Paula a znechuceně se zakousla do topinky. "Jmenuje se Kate a říkala, že chodí pást husy." mávl Max rukou. "Proboha, nenapínejte mne!" bouchla Paula nervózně do stolu. "Prý slyšela lady Laru mluvit o tom, že jede za svou sestrou." řekl s hraným nezájmem. Paula se prudce postavila, čímž převrhla pohár s mlékem. "Za Angelou. A vy tu jen tak sedíte? Jeďte ji hledat!" křičela zmateně. "Pojedu," ujistil ji. "Je jen jedno místo, kam by mohl lord Willis s lady Bowelovou odjet; na sídlo svého bratra." "Lara ví, kde to je?" zeptala se udiveně Paula. "Samozřejmě, že neví. Netuším, jak to dělají…" "Dělají co?"

Angela se opřela o kamenné zábradlí malého altánku a rozhlédla se po rozložitém lesoparku.
"Líbí se ti tu?" zeptal se Alex, který jí dýchal na krk; těsně za jejími zády. Přikývla. "Je to tu jiné… Takové bližší přírodě."
Alex ji chytil za ruku a táhl ji za sebou dolů po klikaté pěšině, která se stáčela kolem útesu a končila na malé pláži pod Emm Hall.
"Máte rád pláže, viďte, Alexi?" zeptala se, jakmile zahlédla v černých útesech malé pukliny, které vytvářeli pobřežní jeskyně. "K smrti rád." zazubil se Alex a na důkaz toho ji k sobě přivinul a políbil na plné, měkké rty.
"Zítra se vezmeme!" oznámil ji mezi polibky. "Ale…" polkla "Ještě není ani druhý den od úmluvy. Slíbil jste mi tři týdny!" vyhrkla a v duchu alarmovala Laru. Ta však mlčela.
Strachem se jí rozklepala brada. Až v posledním okamžiku, kdy si hověla v Alexově náručí si všimla, že je opět bez bot. "Pusť mě!" zasyčela prudce. Rozmáchla se, ale to jen zapříčinilo, že se oba dva svalili do špinavého písku. Angela nahoře a Alex dole. Držel ji pevně v pase, že se Angela nemohla i přes všechnu snahu odkutálet a byla nucena setrvávat na jeho ztopořeném penise. Byl znát přes tenkou tkaninu jeho upnutý kalhot.
"Za tři neděle si tuhle pozici zopakujeme!" mrkl na ní Alex se zabořenou hlavou v jejích sukních. "Ale opačně." dodal, a aby jí předvedl, jak to myslel, shodil ji do písku a už se nad ní tyčil v celé své kráse a v převaze.
"To je nespravedlivé!" chmuřila se Angela "Vždyť já ten písek z vlasů nedostanu!" "Já ti při koupeli pomůžu, neměj strach." mrkl na ní pobaveně. Zpražila ho pohledem, který mluvil sám za sebe "Nenávidím tě, Alexi!" sklonil hlavu a měl v plánu ji znovu políbit, ale odvrátila od něho tvář se slovy: "Svatba bude až za tři týdny!"

"Kde to jsme, milady?" zeptala se vystrašeně Katarina. "Já… Myslím, že každou chvíli určitě vyjedeme z lesa." zamlouvala Lara fakt, že se ztratili. Kruci, nemělo by to být tak daleko, klela v duchu Lara. Ani spojení s Angelou se jí nedařilo. "Paní?" špitla Katarina. "Hmm…" "Já se bojím." "Neboj, Katarino, za chvíli bychom měli dorazit k pláži a potom…" náhle se z křovisek zleva od nich za velikého povyku vyřítila tlupa mužů; loupežníků. Lařin kůň se vzepjal, ale udržela se na něm. "Pryč!" zakřičela na Katarinu. Obě dívky vyjeli tryskem kupředu. Jenže ani jedna z nich nečekala, že bude mužů tolik. Zprava vyrazili další a brzy je dostihli. Katarinu dva stáhli z koně. Lara zastavila a vytáhla z pochvy meč svého otce. Potom plácla svého koně do hýždě, který odjel neznámo kam.

"Nechte ji!" zakřičela jak nejlíp dovedla. "Copak to tu máme? To je mi ale pěkná kočička." zazubil se na ni asi čtyřicetiletý otrhanec. "Ustupte! Nebo přísahám, že vás propíchnu!" Muži vypukly ve smích. "A heleme… Kočička vystrkuje drápky!" plácl ji po zadečku mladík, který se připlížil za ní. Lara se prudce otočila a sekla ho mečem do tváře. "Řekla jsem ustupte!" Mladík zakopl a spadl po zádech na zem.

Lara se podívala na dvojici, která držela Katarinu. "Pusťte ji!" nařídila jim. "Slečinka je zvyklá poroučet…" smál se jeden. "Smůla. My jsme svý vlastní páni!" kývl druhý, surově popadl Katarinu a přitiskl ji k sobě. "Tahle mi bude stačit…" řekl. "Hej, a co já?" protestoval druhý. "Však ji taky dostaneš. Hezky si počkej, až na tebe přijde řada!" Katarina se vyděšeně podívala na Laru. "Povídám, pusťte ji!" zakřičela znovu Lara. "Ta malá žába má ale kuráž. Co si myslíš, že s tím mečem budeš dělat?" posmíval se jí tmavovlasý muž se zarostlou tváří. "Klidně vám useknu váš nejdražší úd, když budu muset." odsekla. Muž tasil meč. "Tak do toho." pobídl ji. Lara ale nereagovala. Stále myslela na nebezpečí, které hrozí jí i Katarině. "Milady, nemůžete přeci bojovat s tolika muži!" vykřikla Katarina. "Že ne?" zasmál se tmavovlasý muž a vrhl se k Laře. Ta však jeho úder mrštně odrazila. Šerm byl jednou z dovedností, které uměla nejlépe. Chvíli se pouze bránila, ale když se muž vzdálil, aby si na vteřinku odpočal, zaútočila. Neměla dost sil na to, aby mu vyrazila meč z ruky, ale měla na své straně jedem triumf - rychlost. Když muže ošklivě zranila na stehně, přestal to brát jako pouhý žert. Vyrazil kupředu a zaútočil seshora. Lara v poslední chviličce stačila uhnout. Podběhla pod loupežníkovou rukou, vyskočila na pařez a když se k ní otočil, jednou přesně mířenou ranou mu uťala hlavu. Mužům, kteří se až doteď dobře bavili, zamrzl úsměv na rtech. Katarina nadšeně zavýskala.

"Doufám, že mě jen škádlíš, Angelo." pohrozil jí Alex "Jinak bych ti musel dát pětadvacet na holou, víš?" zrudla až po kořínky vlasů. "Ale já mám kalhotky!" zadíval se jí do očí a pak společně vybuchli smíchy. "Víš co, Angie?" zavrtěla hlavou, jako že neví a oči měla přišpendlené na jeho rtech, které ji spalovali palčivou bolestí a slastí zároveň. Už aby se vrátili zpátky, i s tím hbitým jazykem! "S nimi se jen lehko vypořádám." Povytáhla tázavě obočí. Během chvíle se zdatně dostal pod hromadu sukní, do kterých se zamotal a kalhotky jí svlékl až po kolena. Začala sebou zmítat.
"To nemůžeš!" Nedbal její řeči. Položil se na její měkké tělo a vyhledal její rty "Uvidíš, bude se ti to líbit!"
"Ne! Nemůžeš mně nu…" nedořekla. To když se jí jeho prsty dotkli citlivého místa a ona ucítila jeho prostředníček ve štěrbině mezi svými stehny. "Alexi…" "Chceš, abych přestal?" zeptal se ochraptěle. "Ano… Ne!" odpovídala hlasitě, a nebyla si jistá, co vlastně chce. "Pokračovat budeme muset ale až někdy jindy…" přerušil její proudění myšlenek Alex. Shrnul jí sukni a pomohl na nohy. "Proč?" zeptala se šokovaná a neuspokojená Angela.
Alex nemusel nic vysvětlovat, protože už z dáli slyšeli hlas starší ženy, která si držela bílou čepici na hlavě a v jednom kuse odhrnovala poletující vlasy z tváře. "Polly!" "Pane, omlouvám se…" znechuceně si změřila Angelu pohledem. Pak si neohrabaně přitiskla rozevlátý živůtek k obnaženým ňadrům "Ale přijel Vikomt Borggen a dožaduje se vás a…" Alex políbil Angelu na rty a pak bez dalších řečí utíkal přes pláž po kamenných schodech na hrad.
Angela zůstala nejistě stát ve vyváleném písku se střevíci v rukou. "Náš pán má den ode dne horší a horší vkus na děvky." odfrkla si Polly. Angela zalapala po dechu, ale mlčela. Prudce pohodila hlavou a odkráčela po pěšině, kudy jí sem Alex zavedl. "Ts, a ještě takovou nánu nafoukanou si sem přivede! Jako kdybych mu nestačila já nebo Kate z kuchyně." blekotala Polly. Angela zaslechla pár šťavnatých slov, a to co se o Alexovi dozvěděla, se jí vůbec nelíbilo. Otočila se tedy na patě a hodlala služebné uštědřit pořádnou lekci "Zřejmě mu už nestačíte, když si i místo milenky pořídil rovnou manželku!"

Jestli si myslela, že tím vezme služebné vítr z plachet, opravdu se zmýlila. Polly vyprskla smíchy a zavrtěla hlavou "Holka nešťastná… Chudák žena, která si ho vezme! Vždyť on neumí být věrný!" Polly se vydala se smíchem tam, kam se vzdálil i Alex a kroutila nevěřícně hlavou. Angela se kousla do rtu. Cítila, jak se jí kolem krku vine drsný provaz a oprátka se pomalu stahuje. K čertu se všemi, pomyslela si v duchu a dlouhými kroky se vydala po pěšině, aby tak spočinula v altánu se slzami v očích. Nikdy před tím si nemyslela, že by mohla plakat pro muže… Pro muže jako je Alex. Ale co mohla čekat? Navíc od muže, s pověstí sukničkáře… Hned potom, co jí omrzelo rázování od zábradlí k zábradlí, prudce dosedla na lavičku. Stejně to k ničemu nevedlo! A Lara stále nepřijímala její prosebné nářky, kterými se snažila o spojení.

Max kvapně opouštěl Haywire Mill. Paula totiž chtěla jet hledat Laru s ním. ´Ani nápad!´ řekl jí, ale ona o tom nechtěla ani slyšet. Sebral si tedy svých pět švestek a urychleně nasedl na koně. U lesa se Max zastavil. Stopy byly jen pár hodin staré. Nejsou daleko. Po chvíli dojel na msto, kde dívky snídaly. "Proč proboha jeli tudy?" ptal se sám sebe. Pokračoval v cestě. Nešlo mu do hlavy, proč se neobrátili a nejeli rovnou do města. Proč jeli skrz les? V dáli uslyšel nějaký povyk.

"Tak dost!" zakřičel vysoký, širokoramenný muž. Muži ztichli. "Pusť tu holku!" nařídil muži, který k sobě surově tiskl Katarinu. Ten mu ji neochotně předal. "No tak, slečinko… Nechceme vám způsobit žádné zranění." promlouval k Laře mírně. "Možná, že už byste si mohl uvědomovat, že zranění bych mohla způsobit i já vám!" zavrčela rozvztekaná Lara. Muž pokrčil rameny, uchopil Katarinu za paži a táhl ji ke svému koni. Katarina vykřikla. Lara se vrhla v muži, nevnímaje zbytek bandy, a uchopila ho za rameno. Byl vyšší než si zprvu myslela.

Jenže také o dost silnější, jak si uvědomila později. Muž totiž odstrčil Katarinu na zem a obratně vytrhl Laře meč z ruky. Lara vykřikla a kopla ho do holeně. Muž zaklel, a když mu chtěla utéct, chytil ji za pas, zvedl ji do vzduchu a odtáhl ji ke koni. Lara skrz rozcuchané vlasy skoro nic neviděla a železné sevření mužských paží jí bránilo v pořádném nadechnutí.

Katarina se pokusila nenápadně proklouznout pryč, ale ne všichni se bavili podívanou, kterou jim připravil jejich vůdce a lady Bowelová. Za chvilku se i ona ocitla v podobné situaci. S tím rozdílem, že jí si ten hrubián přehodil přes rameno a víc se jí nezabýval.

"Co se děje?" zeptal se Alex Cyrila, který si pohodlně hověl v salonku před přijímací halou.
Bratr mávl ledabyle rukou. "Abbel ztropila povyk. Opět se tu ukázal Bobbie a žádal jí o ruku. Že mu to prý dluží, za slib, který mu dala. Vždyť to znáš!"
Alex přijal nabízenou sklenici s lihovinou. "A proč jste pro mě teda posílali?" "Posílali? To se bratře pleteš. Já jsem pro tebe neposílal." rozhodil Cyril rukama, jako že s tím nemá nic společného. Na patě schodiště se objevila uplakaná Abbel. "Alexi…" vrhla se bratrovi do náruče a hlavu mu položila na rameno. Cyril jen zvedl oči v sloup. "Nejsi už na tyhle scény přeci jen trochu velká?" Abbel se k němu otočila čelem a vycenila zuby, jak kdyby ho chtěla pokousat "Hou, hou… Dračice! Zadrž!" bránil se, se smíchem Cyril.
"Nech si své špatné vtipy!" poradila mu ostře Abbel "Cožpak mě ani jeden nechápete?! On mě bude pořád obtěžovat! Protože jsem zrušila slib… Nakonec si ho budu muset vzít, ať chci nebo ne."
"A co je tak hrozného na manželství?" zeptal se Alex, který sestru nechápal. Abbel se k němu otočila a div jí nevystřelila zatnutá pěst směrem k Alexovým lícům, jak moc se musela držet. "Právě ty by si mě mohl pochopit! Manželství bez lásky, je jako život bez jídla!"
"Tak to bych opravdu nechtěl zažít." zachechtal se ode dveří Alec, který vyslechl kus hovoru a velkou dlaní si přejel po oblém bříšku. Za sebou vláčel rozkošnou služebnou Moniku, která se nezdržovala schováváním svého odhaleného hrudníku. Abbel znechuceně odvrátila tvář. "Proč se tu s vámi burany vůbec dohaduji?!" Vyběhla ze salonku a zamířila na zahradu. Už z dáli zpozorovala postavu v altánu a rozhodla se jí vyhnout obloukem. Dokud nezjistila, že ta postava je Angela, mávající na ni jako o život. Zbrkle se zastavila, právě v ní by mohla objevit spojence! A už se hnala mezi zelenými keři ke své budoucí švagrové, která nevypadala, zrovna tak jako Abbel, příliš nadšeně. "Co se tu sakra děje?" zeptala se na přivítanou Abbel. Angela se nejistě usmála "Máte tu povolné služebné, že?" Ať měla Abbel náladu před chvíli zkaženou jakkoliv moc, Angelina otázka jí rozhodně nenechala chladnou. Rozesmála se na celé kolo a pak dosedla na lavičku vedle Angely. "Právě před chvílí jsem si říkala totéž! Budeme s tím muset něco udělat!"
"My?" podivila se Angela. Byla zrůžovělá studem jako jahoda. Abbel ji poplácala konejšivě po rameni, když si jejího studu všimla. "Neboj se, brzy si zvykneš." Angela přikývla a zrak jí padl na trojici mužů, kteří se smíchem kráčeli k molu z druhé strany útesu a tiše dodala: "Že by na mě zapomněl?" Abbel se usmála. "Tím se netrap. Pojď, ukážu ti řecké sochy, které sem před rokem, pro Cyrila, nechal přivést Alex." Abbel se rozesmála "Byl to opravdu krutý žert a nevlastní bráška s námi měsíc nepromluvil jediné slovo!" "Jak to, že nevlastní?" zajímala se Angela, která se v Abbelině přítomnosti cítila nanejvýš spokojeně. Maličko jí otázkou zaskočila, ale Abbel se ihned vzpamatovala "Radši nechám na Alexovi, aby ti objasnil naši minulost." mrkla na ni spiklenecky. Angela opět přikývla; přeci nebude protestovat.

Paula věřila Maxovi. Věřila, že sestry najde a přivede zpátky, ale nevěřila, že by pak mohla bez obtíží zachránit jejich pověst, a tak už v duchu vymýšlela plán, jak by vše zachránila. Napadla jí jen jediná věc a to, že se rozjede do Irska, aby o všem informovala jejich příbuzné. Věděla, že nemají ani potuchy o tom, co se tady, v Anglii, vlastně všechno semlelo.

Otec jí jednou řekl, aby se nepletla do cizích záležitostí, ale tohle bylo urgentní. Navíc se to týkalo jejích přítelkyň, které do té šlamastiky bez tak namočila ona.
Zalitovala, že je na Dubnový ples vůbec brala. Kdyby tak zůstali doma. Ach, na výčitky je už pozdě.

Zahleděla se do dálky, kde se ztrácela postava jezdce. Rozeběhla se směrem k lesu, ale na první mezi, kde zakopla, se rozmyslela a s nasupeným výrazem v tváři se vracela zpátky na nádvoří. Klela ještě dlouho poté, co s funěním dopadla na polstrovanou pohovku v hale a zahleděla se na štukovaný strop, který byl zdobený barevnými freskami.

"Jste spokojen pane?" zamračila se Lara, když ji muž sesadil z koně a dovedl ji k nějaké chalupě. "Jsem." usmál se a rozrazil dveře dokořán. "Jak se vůbec jmenujete?" zamračila se Lara, když ji strčil do místnosti a zavřel za sebou na pentlici. "Moji muži mi říkají Johny." oznámil jí. "A vy se jmenujete…" "Veronica." "Tak Veronica… Pěkné jméno. Po kom ho máte?" zeptal se Johny a sedl si na jednu z židlí, které byli postaveny okolo stolu. "Po mé kmotře." špitla Lara. Johny přikývl a do sklenky, která stála na stole, si nalil Brandy. "Sedni si." řekl. Lara došla ke stolu a neochotně se posadila na židli, která byla v největší vzdálenosti od Johnyho. "Nate. Bude vám teplo." podal jí svou znovu naplněnou sklenku. Lara ji štítivě vzala do prstů, opatrně, aby se ho nedotkla. Podívala se dovnitř skleničky a nakrčila nosík. "Není to otrávené." ujistil ji Johny. Lara se na něj zamračeně podívala a malinko usrkla. Johny se na ni zvědavě podíval, a když dvěma loky vypila zbytek, rozesmál se na celé kolo. Lara si hřbetem ruky otřela rty a zašklebila se. "Zas takové teplo mi není." zamračila se. Johny pokrčil rameny a nalil jí ještě trochu. Lara vypila další skleničku s ještě větší dychtivostí. Alkohol ji pálil v krku, ale alespoň trochu ji zahřál.

"Pořád je vám zima?" smál se Johny. Lara přikývla. Johny se zvedl ze židle, otevřel dveře a vyšel ven. Lara nevěřila vlastním očím. Že by ji tu nechal jen tak samotnou? A s volnou únikovou cestou? Neváhala ni vteřinu a vrhla se ke dveřím. Když ale spatřila, že už se Johny vrací, zklamaně si povzdechla. Stejně bych neměla šanci uniknout, uvažovala, když očima přejela po všech těch mužských, kteří jako by dostali rozkaz hlídat Johnyho doupě.

"Venku je mnohem větší zima, než vevnitř, to mi věřte." ušklíbl se na ni. Lara se zamračila, ale dál nic neřekla. "Chtěla bych se jít trochu prospat." "Spát budeme, až já řeknu." oznámil jí Johny.

Lara podrážděně rozhodila rukama. "Ale já jsem unavená!" protestovala. "A hladová nejste?" zasmál se. Lara si olízla spodní ret. Alkohol jí pomalu stoupal do hlavy a ona litovala, že ho vůbec pila. "Já…" "Chápu." otočil se a pokračoval do další místnosti, kam odložit dřevo, které si přinesl z venku. Lara došla ke stolu a chvíli se ho podržela. Zjistila, že se jí motá hlava. Udělala krok ke dveřím, za kterými Johny zmizel, ale po dalších dvou krocích spadla na zem. "Jste v pořádku?" zavolal na ni Johny. Lara neodpověděla. Snažila s postavit, ale spadla podruhé. "Veronico!" okřikl ji Johny. Lara se na něj skrz vlasy podívala a poté položila hlavu na podlahu. "Můžu si jít lehnout?" zeptala se omámeně. "To není moc dobrý nápad. Pomůžu vám." Vzal ji opatrně za paži a pomohl jí na nohy. Nechtěla aby na ni sahal, tak ho praštila přes prsty, ale potom, co se jí opět zprudka zamotala hlava, se nechala odvést do vedlejší místnosti. Tam ji Johny posadil do křesla ke krbu.

Half drabble

Thu, 01 Apr 2010 13:52:34 +0200

"Odcházíš?"

"Ano,"

"Uvidíme se ještě?"

"Určitě!"

"Kdy?"

"Až se vrátím…"

Do očí se jí kradly slzy, ale nechtěla mu odhalit, jak je slabá. Smutně kývla na souhlas a objala ho. Tušila, že k tomu dlouho nebude mít příležitost. Odtáhl se od ní.

"Nejedu přece do války, lásko."

Naposledy ji políbil.