"Jen jednou jsem viděla padat hvězdu… A přála jsem si tu největší blbost, jaká mě v tu chvíli mohla napadnout." zapsala si dívka do svého deníčku, zatímco z okna pozorovala dorůstající měsíc. Když viděla padat hvězdu, nepřála si tuny zlata nebo doživotní pohodlí. Nepotřebovala to. Potřebovala pouze sama sebe a důvod, proč žít. Své štěstí. Měla vše, co potřebovala.
Její život zdaleka nebyl ideální. Kdyby ho chtěla přirovnat k listu papíru, byl by pomačkaný, špinavý a na pár místech dokonce natržený. Ale jí to nevadilo. Naučila se ho brát takový jaký je. Možná proto se jí tolik lidí ze závisti snažilo život ztížit. Nikomu se to však nepovedlo na dlouho...
Vždy, když ji něco srazilo na kolena, opřela se pevně rukama o zem a znovu vstala. A její výška byla stále větší a větší. Její pády už nebyli tak bolestivé. Brala bolest jako přítelkyni, která jí stále připomíná, že žije.
Dívka věřila. Věřila tomu, co dělá… A věřila sama v sebe. Věřila, že když bude věřit, zvládne cokoliv. A najednou se i nemožné stávalo možným. Zázraky se děli čím dál častěji a nedosažitelné bylo na dosah rukou. Stačilo chtít a mohla mít vše.
Snad proto si nepotřebovala přát bohatství. Přijde k ní samo, když bude dívka chtít.