na Blog.cz

"Jen jednou jsem viděla padat hvězdu… A přála jsem si tu největší blbost, jaká mě v tu chvíli mohla napadnout." zapsala si dívka do svého deníčku, zatímco z okna pozorovala dorůstající měsíc. Když viděla padat hvězdu, nepřála si tuny zlata nebo doživotní pohodlí. Nepotřebovala to. Potřebovala pouze sama sebe a důvod, proč žít. Své štěstí. Měla vše, co potřebovala.

Její život zdaleka nebyl ideální. Kdyby ho chtěla přirovnat k listu papíru, byl by pomačkaný, špinavý a na pár místech dokonce natržený. Ale jí to nevadilo. Naučila se ho brát takový jaký je. Možná proto se jí tolik lidí ze závisti snažilo život ztížit. Nikomu se to však nepovedlo na dlouho...

Vždy, když ji něco srazilo na kolena, opřela se pevně rukama o zem a znovu vstala. A její výška byla stále větší a větší. Její pády už nebyli tak bolestivé. Brala bolest jako přítelkyni, která jí stále připomíná, že žije.

Dívka věřila. Věřila tomu, co dělá… A věřila sama v sebe. Věřila, že když bude věřit, zvládne cokoliv. A najednou se i nemožné stávalo možným. Zázraky se děli čím dál častěji a nedosažitelné bylo na dosah rukou. Stačilo chtít a mohla mít vše.

Snad proto si nepotřebovala přát bohatství. Přijde k ní samo, když bude dívka chtít.

**Lihovina má schopnost naplnit ducha veškerou pravdou, věděním i filosofií.**

Alex chytil Angie za paži a znovu ji přitiskl ke stěně. "Au…" hlesla. Zakoulel očima "A já jsem ti řek, že nikam! Nejdřív si to spolu vyřídíme, miláčku." Oklepala se "A nešlo by to někde v teple?!" zavřískala.
Usmál se "To víš, že by to šlo…" Pohledem sjel k jejím rtům, a když si uvědomil, že zadržela dech, jeho rty zkřivil úšklebek. "Bojíš se?" Zavrtěla hlavou a potom mu plivla do tváře. "Opovaž se mě znásilnit! Jinak… "Jinak co?" "Jinak tě nahlásím úřadům." Rozesmál se tak děsivě, až jí vyhrkli slzy nanovo.
"Nech mě, Willisi." Vyhrkla. Povzdechl si. "Milá zlatá, asi bys měla vědět, že široko daleko jsem jediný, kdo má pravomoc strážníků, jako jsou ti hňupové v Londýně." Vykulila oči. "Nepokoušej moji trpělivost, nebo tě zavřu do hradní kopky." Sliboval jí temným a ledovým hlasem.
"To-to bys neudělal!" zakoktala. Podezřívavě se mu podívala do očí "Hrad nemá žádné kopky!"
"Všímavá…" podotkl zamyšleně "Emm Hall skutečně nemá kopky, ale Just Tower ano."
"Just Tower?" opakovala tázavě. Sevřel v prstech pramen jejích světlých vlasů "Strážní věž na druhé straně vřesoviště." Mrkl na ní a poté se k ní otočil zády a ohnul se. Chtěla ho nakopnout do zadku, ale jako by to věděl "Zkus to, a kopky v Just Toweru tě neminou!" Angela sklopila poníženě zrak a zvednutou nohou se nervózně otřela o lýtko. "Vyděrači!" obvinila ho. "Počítám s tím, že by si ráčila zpátky přikrývku?" Zamával jí s ní před nosem.
S prudkostí se natáhla po látce, již svíral v ruce, ale opět jí od sebe odstrčil "Nejsi dost rychlá…" Pak si zamyšleně založil ruce "Tak co s tebou?"
"Pusť mě, chci jít spát!" zakňourala nanovo podmračeně.
"To já jsem chtěl celý týden." Ušklíbl se Alex a poté jí podal přikrývku. Roztřeseně se do ní zabalila "Děkuju." Špitla. Pokrčil rameny "Přece nebudu tak bezcharakterní jako ty." Otočil se od ní a zamířil k velkému pracovnímu stolu, který stál pod obrovským oknem s lomeným obloukem. Angela si odkašlala a vrátila se zpátky na pohovku. Alex se také posadil, na pohodlnou židli s vysokým opěradlem a nohy natáhl na stůl. "Jo. Jo. Bratříček měl vždycky vkus." Protáhl se a košili si odepnul těsně ke kalhotám. Angela na zlomek vteřiny pohlédla na jeho plochý a chloupky zarostlý hrudník…Poté sjela pohledem k pupíku a červenajíc se sklopila zrak do klína.
"Krucinál, jak se má na tebe kdo zlobit, když tu na něj děláš tak kajícné pohledy." Rozčiloval se od stolu Alex. Poté ukázal na dveře "Můžeš odejít, dřív než se rozmyslím a smlsnu si tu na tobě jako hladový kocour na myši. A věř, jsem toho schopný…" Angela se s elegancí pravé dámy zvedla a otočila se k němu profilem. "To jsem si stačila všimnout." Vzpurně pohodila hlavou a s narovnanými zády a hlavou vztyčenou odešla z místnosti.
Podrážděně praštil pěstí do desky stolu "A ještě se vyprsí! Zatracená chladná angličanka!" Zavřel oči a prsty si zajel do vlasů. Poté s prudkostí vstal z křesla a zamířil tajnou chodbou do stájí. Po cestě si mumlal pod vousy, že tak nevychovanou ženskou snad v životě neviděl! Nejdříve ho svede, pak zamkne ve věži; a co bude následovat dál? Pověsí mu na krk chomout a časem i děti! "Hlupáku!" okřikl se v duchu, když si pomyslel, že by děti měli nejspíš modré oči… Po něm.

**Je těžké vyhnout se žárlivosti, jestli toho druhého milujeme více než sebe. **

Nad zemí se držela ranní mlha; hustá a vlhká. Paula si přitáhla plášť více k tělu, aby jí neutíkalo teplo. Obrátila se tělem k Haywire Millu a zamávala na Ferguse s Helgou, kteří jí vyprovázeli. Poté pobídla koně patami a rozjela se po stopách svého otce, jenže ne do Londýna, ale do přístavu v Exmooru. Cítila se povinná sdělit příbuzným svých přítelkyň, že mají problémy, i když samy nechtěly, aby se jejich rodina cokoliv dozvěděla. Z toho, co sestry říkaly krátce po příjezdu na tvrz, Paula pochopila, že jejich dědeček ani strýc by nepřenesl přes srdce, kdyby zjistil v jakém jsou maléru.

Počasí jí ale nepřálo. Černá mračna se jí stahovali nad hlavou, která změnila během chvilky barvu ze světlé na hnědou. Paula přemýšlela o kolíčku na nos, ale Fergus jí ujistil, že si brzy na nepříjemný zápach zvykne. Větší radost měla však ze své tmavé pleti, za kterou mohlo ořechové mléko, jenž jí Helga rozetřela po pokožce barvy slonoviny. Připadala si jako jiný člověk a měla radost; takhle jí nikdo nepozná a až dojede do Irska, dá se do pořádku, aby jí nevyhnali jako nějakého tchoře.

"Slečno!" ozvalo se Paule za zády. "Fergusi. Děje se něco?" ptala se zmateně Paula. "Ano, slečno. Nemůžu vás jet samotnou. To je hotová sebevražda! A váš otec by mě dal pověsit za kulky do větru, kdyby zjistil, že jsem vám nezajistil patřičnou ochranu."

Paula se usmála a trhla otěžemi. "Jedete bez sedla?" podivila se.
Fergus pokrčil rameny. "Neměl jsem moc času...Znáte Helgu, vyhnala mě a ještě na mě mávala koštětem, že mě zabije, jestli se vám něco přihodí..." "Jak tak poslouchám, tak vám hrozí nebezpečí na každém kroku..." uchechtla se Paula. Fergus přikývl "A pak si má člověk vybrat, jak naložit se svým životem, aby jednal tak, že ten život neohrozí..."

Paula se ze srdce zasmála."Lepšího společníka jsem si přát nemohla." zamrkala na něj. "Lichotíte mi slečno, ale mohla." ušklíbl se. "Ale, ale.. Kohopak?" Fergus zavrtěl hlavou. "Nechte to bejt.. Jen zase melu z cesty." usmál se.

Přikývla. "Dobře... Když teď na to nejsem sama, mohl by jste mi pomoc rozluštit cestu do Exmooru... S vámi mi to bude trvat kratší dobu." Vytáhla z brašny zežloutlou mapu a podala mu jí. Fergus se rozesmál "Probůh..." Lapal po dechu a rudl, jak mu chyběl vzduch.
"Děje se něco?" podivila se Paula jeho reakci.
Přikývl, pak složil mapu a zastrčil si jí za lem košile "Ještě že měla Helga předtuchu... Ta mapa je sto let stará... Některé cesty už dávno neplatí..." "Až se vrátíme domů, budu jí muset poděkovat za to, že jsem se neztratila..." Paula byla červená studem, zamrkala "Ehm... Máte náhradní plán cesty?" Fergus se zasmál "Bez urážky..." natáhl vzduch mezi zuby a pak vydechl "Ach ty ženy!" Zaťukal si na hlavu "Mám v hlavě mapu celé Anglie... To víte, už je to nějaká doba, co jsem začal pracovat pro vašeho otce..."

"Ano?" ušklíbla se Paula. "Překvapivě. Viděl jsem spoustu věcí slečno. A bylo i hodně těch, které jsem nechtěl vidět. O takových věcech bych vám neměl vyprávět. A taky nebudu!" "Nebudete? Ale proč? Co mohlo být tak špatného?"

Poškrábal se na hlavě. "Nelíbila by se vám moje odpovědět..." zahleděl se na šedivou oblohu a semknul rty "Skvělé! Rychle ujíždějte, vidíte támhle ten kopec? Tak za ním už prší..." Paula se ujistila, že je tomu skutečně tak a pobídla klisnu do klusu, aby dostihla Ferguse, který se držel několik metrů před ní. "Nedaleko od sud je stará stodola... Dáme se tam dokupy..." Jeho slova přerušil ohlušující hluk hromu. Paula sklonila hlavu a dorovnala běh klisny s Fergusovým grošákem. "Dáme se tam dokupy a poté vyjedeme v tomhle nečase... Nesmíme moc ztrácet čas." doplnila ho Paula.

"Jste si tím jistá?" zamračil se Fergus. "Naprosto!" Jen co to dořekla, spustil se déšť.

Básníkův žal, když básně psal,

co znamenal? Nic neříkal.

Odkud se vzal a proč se bál?

Já ptám se dál: kdo o to stál?

Toho se jal, mě trápíval,

ponižoval, hlupáků král.

Nemiloval, snad se mi smál...

Tak vládl dál ten divný král.

Srdce mi vzal, tam kraloval,

tak vzrostl žal! Krutý byl král.

Vyhovoval mu snad ten žal?

Jak jmenoval se ten můj král?